Kapitola pátá - Hádka

31. března 2010 v 19:50 | Pret |  Vládci ohně
Tak a je to tu... Akrod se nám sype, Vládci se hádají a přitom už se čas krátí...


Druhá zkouška se týkala umění ovládnout oheň. Když jim Akrod sdělil znění zkoušky, všichni se na něj dívali, jako na cvoka z jiné dimenze.
"Jak to jako myslíš? Řekneme zhasni a on zhasne?" vytřeštil na něj Aky oči.
"Ne, tak ne." zavrtěl Akrod hlavou.
"Tak jak teda?" zajímalo Rengiho.
Akrod si povzdechl: "To se těžko vysvětluje..."
"Nějak začít musíme." řekl Rengi a zazubil se na Remi: "Chudinka Remi je z toho úplně mimo."
Remi se na něho ušklíbla: "Sklapni!" doporučila mu. Měla na něj vztek.
"Chtělo by to pokusnýho králíka." nadhodil Evry a zaculil se Kaly. Dívali se na ni všichni a čekali, co ona na to.
"Tak dobře. Co mám dělat?" zeptala se Kaly. Nebyla zrovna z titulu pokusný králík příliš nadšená, a už vůbec se ji nelíbila skutečnost, že by ji klidně obětovali. Nebylo to tak, jak si myslela, ale o tom už se přece tolikrát přesvědčila!
"Soustřeď se na oheň!" přikázal ji Akrod.
Kaly se na něj soustředěně zadívala a vypukla v hlasitý nakažlivý smích. Za chvilku se rozesmáli všichni, kromě Akroda, ani nevěděli proč. Akrod si připadal, jako právě zasažený šípem do srdce. Neměl tušení, o co jde, ale přesto si připadal hloupě, zničeně a mizerně. Měl pocit, že se vysmívají všemu, co jim řekl a jeho snaze připravit je na boj s démonem. Nevěděl, že jde jen o obranný štít, který má zamezit tomu, aby poznal jací doopravdy jsou. Nechtěli si ho pustit příliš k tělu, protože by to pro ně nemuselo být bezpečné. Poznali, že věřit skoro
neznámému nemusí být dobré. Někdy se nevyplatí věřit ani těm, kteří jsou vám blízcí...
"Čemu se tak směješ?" zeptal se po chvíli Rengi a zadržoval další záchvat smíchu.
"Ani nevím. Promiň, Akrode, můžeme začít znovu?" omluvila se Kaly, protože si všimla Akrodova výrazu.
"To nemá smysl. Vy se oheň ovládat nenaučíte..." oznámil jim po delší pomlce.
"A to jako proč?" přerušil ho nasupeně Army.
"Protože to neberete vážně." vybafl na ně a chvilku to vypadalo, že se zvedne a odejde a nechá je napospas Aguomovi. To by ale neudělal. Věděl příliš dobře, že Aguoma musí zastavit stůj co stůj: "Jestli se nenaučíte včas ovládat oheň, už se to nenaučíte nikdy. Nebudete mít šanci. Aguom vás zničí, i celý svět a vy se nebudete moct bránit. Vím, oheň proti vodě nemá moc šancí, ale dokáže se ji vyrovnat. Všechno teď leží ve vašich rukou. Copak to nechápete?" Akrod mluvil rychle a naléhavě: "Jedni Vládci ve vaší minulosti už zklamali a draze za to zaplatili." zlomil se mu hlas a raději sklopil oči do země. Mezi Vládce, o nichž Akrod mluvil, patřil i jeho učitel. Mocný čaroděj Xarx, který ho naučil všemu, co umí a kterého Akrod miloval jako svého otce. Jeho pravý otec zahynul ve velké bitvě, když byl Akrod ještě malý. Vlastně si ho už ani nepamatoval. Věděl ale, že to byl statečný bojovník a velký hrdina. Matka zemřela záhy žalem nad ztrátou milovaného muže a malého Akroda se ujal on. A teď byl mrtvý i Xarx a Akrod už neměl nikoho.
Všichni se dívali z jednoho na druhého a vyměňovali si pohledy, kterými se ptali, o co jde. Pokaždé se jim dostalo jen pokrčení rameny a záporné zavrtění hlavou.
Evry štouchl do Kaly a zašeptal: "Uklidni ho nějak, nebo se nám tu sesype!"
Kaly přikývla, ale neměla tušení, jak to udělat. Sama představa, že by se Akrod sesypal, se ji zdála nemožná. Akrod se ji zdál psychicky velice silný, už proto, že cítila, že už toho hodně vytrpěl. Ale nechtěla nic riskovat.
"Takhle to brát nemůžeš. My to bereme vážně, jenom je toho na nás moc." snažila se, aby její hlas zněl klidně a více méně se ji to dařilo: "Musíme sem tam odlehčit situaci, abychom se z toho nezbláznili."
Akrod mlčel a měl stále sklopenou hlavu. Soustředěně pozoroval tmavou hlínu, ale přesto Kaly poslouchal.
"Ale notak brácho!" oslovil ho familiérně Rengi: "Ty nás neznáš moc dlouho. Nevíš, jak reagujeme na takový věci, že se z nás doslova přes noc Vládci ohně, že se nás za pár dní bude snažit zabít nějaká příšera..." Rengi se zarazil: "Promiň, chtěl jsem říct démon."
Pak se zadíval na Remi a škodolibě se zaculil. Remi věděla, co teď přijde, ale nestihla tomu zabránit. Jen co otevřela pusu, uslyšela Rengiho hlas: "Chudinka Remi je z toho na psychiatra, tak ji musím nějak rozveselit, proto se všemu chechtáme, aby ji netížila vážnost situace."
Remi toho začínala mít dost. Švihla po Rengim takovým pohledem, že kdyby pohled zabíjel, byla by z Rengiho mrtvola.On se na ni culil, jako neviňátko. Nevydržela a vyplázla na něj jazyk.
"No vidíš!" vykřikl Rengi vítězně a rozesmál se: "jen mluvíme chvilku vážně a je to tu..."
"Nech toho! Varuju tě!" přerušila ho výhružně Remi. Měla těch jeho narážek a vtipků až po krk. Rengi si nenechal ujít jedinou příležitost.
"Ale Remi! Za pravdu se každej zlobí." zaculil se na ni Rengi.
"Nikdo se tě na nic neptal." odvětila mu nasupeně. Vstala a zamířila k brance.
"Ty ji taky nemůžeš dát chvíli pokoj." zamračila se na Rengiho Kaly, vstala a běžela za Remi. Byla to její nejlepší kamarádka a chápala její naštvání.
Obě dívky zamířily k brance, kterou Kaly se skřípotem otevřela. Chlapci je pozorovali do té doby, něž v té tmě zmizely z dosahu záře plamenů, které ozařovaly skoro celou zahradu.
Byla to úplně obyčejná zahrada. Část byla vyhrazena zelenině a v druhé části byly roztroušeny ovocné stromy. Uprostřed bylo ohniště, z kterého teď šlehaly plameny do výše a s praskotem olizovaly polínka dříví.
"No, tos tomu dal, ty -!" zavrčel na Rengiho Evry.
"No jo, ale copak můžu za to, že Remi postrádá smysl pro humor." bránil se Rengi.
"Remi má smysl pro humor jako my ostatní, ale ty už to přeháníš!" vpletl se do Rengiho a Evryho dialogu Razzy.
Rengi pochopil, že to přehnal. Měla to být jen legrace. Nesnášel, když mu kdokoliv cokoliv vyčítal.
"Taky tady nemusím vůbec bejt." pohodil uraženě hlavou a odešel ze zahrady stejnou cestou jako Remi a Kaly a práskl za sebou brankou.
"Řekne mi někdo co se děje? Proč se najednou hádáme?" Likymu začaly otázky utíkat z hlavy a říkal je nahlas stejným jednotvárným hlasem: "Vysvětlí mi to někdo? Asi ne, protože vy to chápete stejně jako já."
Seděli mlčky a nehnutě a pozorovali praskající oheň, když tu se ozvalo zahřmění. Ne takové jako odpoledne, ale skutečné. Hnala se opravdová bouřka.
"Tohle se mi nelíbí!" řekl Army a díval se na zakaboněné noční nebe. Tmavé mraky zakryly všechny hvězdy, i srpek dorůstajícího měsíce jimi byl celý skryt. "Bude lejt. Navrhuji rozchod domů."
Když tohle dořekl všichni ostatní okamžitě obrátili svůj zrak na nebe. Když zjistili, že se Armyho předpověď nejspíš vyplní, vzali jeho návrh a začali se chystat k odchodu. Uhasili oheň a šli domů.
Fally Akrodovi nabídl, že může zůstat na čas u něj. Měl v pokoji volnou postel. Jeho bratr odjel se svou partou před dvěma dny pod stan. Fally tak měl na celých čtrnáct dní pokoj jen pro sebe.
Akrod přijal s velkou radostí, přestože ho trápila ta dnešní pře Rengiho a Remi. Věděl dobře, že jestli nebudou zase tým, Aguom je hravě přemůže. Byli vybráni právě pro svoji soudržnost, která, jak se zdálo, vzala za své.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haku Haku | 2. dubna 2010 v 14:12 | Reagovat

Prve pociatocne nezhody? Ale myslim,ze si poradia.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama