Kapitola druhá - Marnost nad marnost

29. dubna 2010 v 12:47 | Pret |  Těžkost bytí
Dnes tu máme další díl Těžkosti. A náš hrdina to bude mít opět zatraceně těžké. Jack za vítězného nadšení svého otce získá znovu číslo na Viktora, ale veškeré jeho úmysly zavolat mu, dostanou sakra na frak. Do cesty se postaví zákeřná technika. Jack je umíněný a odmítá vyměnit starý mobil za stabilnější model. Nejspíš brzy změní názor, ikdyž kdoví… Do toho všeho se přimotá pes, židle a gravitační síla (všímáte si? Už začínám s fyzikou). Jack je prostě smolař…
K tomu to dílu mě inspiroval starý mobil mojí kamarádky, která s ním měla obdobné zkušenosti...



Tak jo. Ponížil se. S prosíkem přilezl za otcem, aby od něj vyškemral znovu číslo na toho "geniálního chlapce" (výraz jeho otce). Tím dal také najevo, že se podvolil otcovu ultimátu a to ho štvalo snad ještě víc. Ale nebylo na výběr. Pokud chtěl dál hrát tenis, musel to zkousnout. Otec byl velice dobrý obchodník a věděl, co udělat proto, aby syna přesvědčil.
Jack teď seděl s výrazem naprostého odporu u stolu. Před sebou měl na papíře Viktorovo číslo a hypnotizoval ho, jako by šlo o jedovatého vydrážděného hada. Čísla se na něj šklebila a ukazovala na něj sprostá gesta. Jack je moc dobře viděl.
Po nekonečných minutách vnitřního souboje se konečně odhodlal. Zalovil v kapse a vytáhl na světlo světa předmět, který mohl být kdysi moderním mobilem. Jack nesnášel tyhle vymoženosti, akorát ho to vždycky otravovalo v nejnevhodnější okamžik. Kategoricky to odmítal, dokud na něj otec nezatlačil. Prostě mobil bude nosit a hotovo. Co kdyby se mu něco stalo? Co kdyby ho otec musel nutně sehnat? Samé co kdyby.
Jeho krásný hyperultraNEmoderní mobil měl jednu krásnou vymoženost. Byl rozkládací. Kdykoliv s ním Jack jen trošínku klepnul, mobil se rozletěl na součástky. Jack to nesnášel, ale nový odmítal. Vždycky trpělivě sesbíral všechny čudlíky po zemi, nacpal zpět baterku a po půl hodině skládání puzzlí měl konečně svůj komunikační prostředek jakžtakž v jednom kuse a relativně funkční.
A právě taková milá situace nastala teď. Jack položil mobil trošku razantněji než zamýšlel, a polovina čudlíků se mu rozběhla po pokoji ve snaze rychle někam zmizet. Osmička dokonce provedla elegantní skok s dvěma vruty přímo do… koše. Jack zaúpěl. Ne, znovu už tam sahat nebude. Jednou výlet do jiné dimenze jeho ruce a nosu stačil. Bude se muset obejít bez osmičky.
Posbíral zbývající číslice. Pro pětku musel podniknout výpravu do tajů světa pod postelí. Vyštrachal tam několik pavouků, několik stovek kilometrů jejich pavučin a jednu ponožku s Micky Mausem, která tam ležela snad už miliony let. Pamatoval si, jak její ztrátu obrečel. To se pod postel nepodíval tak dlouho? O úklidu ani nemluvě. Jo, je prase. Měl by s tím něco udělat.
Čtyřka seděla přímo pod obrovským fíkusem, který měl vedle pracovního stolu. Trvalo mu dvě hodiny, než svoji drahou matinku přesvědčil, že nic živého ve svém pokoji nechce. Ani tu blbou kytku a už vůbec ne gigantický fíkus, který byl pomalu větší než on sám. Maminka si zákeřně počíhala, až Jack z pokoje vypadne a fíkus mu tam nastěhovala. Jack se dodnes nedozvěděl, jak to udělala, protože jen ten květináč musel vážil nejmíň tunu. Možná i dvě. Nepomohly ani hlasité protesty, kterými matku zahrnul po tom, co se vzpamatoval z úděsného šoku. V jeho pokoji se roztahovala gigantická zelená obluda. Jack zuřil a nebylo mu to vůbec nic platné.
Mnohem důkladněji se schovala nula. Navzdory fyzice skončila záhadně v jeho sklenici jahodového mléka, které Jack miloval, ale nikdy by to nikomu nepřiznal. Žbluňkla tam tak elegantně, že až trošku vystříklo ven. A přímo na poznámky, které měl půjčeny od třídního šprta. Tak ten ho zabije.
Jack popadl sklenici a otočil ji do sebe na jeden nádech. V tu chvíli mu bylo jedno, kde všude se ten mobil předtím válel. Přece to nevyleje, to by byla věčná škoda. Málem se nulou udusil, ale zvládl ji nepolknout a vyplivl ji na stůl. Těsně minul misku s jeho milovaným instantním pudinkem, taktéž jahodovým, který si uměl připravit i sám. Ano, tušíte správně. Jack měl úchylku na jahody a jahodové příchutě. Ale to by taky nikdy nepřiznal. Navíc byl ten typ člověka, co zvládne připálit i vodu. Což naštěstí v rychlovarné konvici nešlo. Aspoň Jackovi se to zatím nepovedlo. Zatím.
Zbytek čudlíků už neprojevil nijak zvlášť velkou fantazii při schovávání. Jednička, šestka a devítka zůstaly v domnění, že pod svícnem je vždy tma, ležet vedle telefonu. Dvojka, trojka a sedmička se jen skutálely ze stolu, takže je Jack polapil velice rychle.
Vytvořil z čudlíků hromádku a pustil se do skládání mobilu. Přitom se podíval na ten lístek s telefonním číslem a spadla mu čelist na zem. Cože? Tolik osmiček v jednom čísle? Hodil výmluvný pohled na koš. Ne, už znovu ne. Tentokrát už své zdraví ani fyzické ani duševní riskovat nebude.

Sestavil přístroj s tím, že místo čudlíku s osmičkou na něj zírala jen prázdná díra. Natáhl se pro propisku. Však si zvládne poradit. S výrazem naprostého génia vyťukal číslo. S tím, že místo stisknutí osmičky do díry vrazil hrot propisky. Povedlo se. Sbohem osmičko, už nejsi třeba. Je naprosto nepřekonatelný myslitel číslo jedna. Kam se hrabe Albert Einstein. Sice si přitom málem překousl jazyk, ale počítá se výsledek, nikoliv postup.
Přiložil telefon k uchu a zadržel dech. Jooo, je machr. Ono to i zvoní. Je někdo lepší? V duchu si potřásal rukou s komisí pro udělování Nobelovy ceny. Zabral se do představ natolik, že když se mu v telefonu ozval pevný rozhodný hlas, leknutím telefon upustil.
Jack zaklel, použil takovou soustavu nadávek, že to není možné ani zopakovat. Telefon se rozlítl na kusy. Nejraději by ho rozdupal a na jeho ostatcích zatančil vítězný tanec.

Jenže v téhle chvíli opět vítězila technika. Jack se naštvaně zadíval na pozůstatky telefonu válející se po zemi. Znechuceně do nich kopnul špičkou boty. Tak on se tady odhodlá se maximálně ztrapnit, ponížit a obětovat a zase velký kulový. Co jeho ego? Už si ho bude moct jen hladit a říkat mu malé.
Z toho, co dříve bylo mikrofonem telefonu se ozvalo netrpělivé HALO?
Jack zpozorněl. On ten přístroj ještě funguje? Než se po něm stačil vrhnout, odkud si z nicoty se vynořil jeho milovaný a často i velmi proklínaný pes. Chňapl funkční zbytek mobilu do oslintané tlamy a tryskem vyrazil z pokoje. Jack ho proklel až do třicátého kolene a vrhl se za ním. V té rychlosti nezaznamenal na zemi pohozený batoh, noha se mu zapletla mezi popruhy a to ještě o stupeň zrychlilo jeho pohyb. Při neřízeném pádu narazil do židle, o kterou se bolestivě narazil a měl v tu chvíli pocit, že si asi rozdrtil čéšku. Následoval elegantní přemet přes opěradlo. Gravitace zafungovala.
Jack tvrdě dopadl na záda, a měl pocit, že si nejspíš vyrazil všechen vzduch z plic. Zalapal po dechu a sledoval, jak odchází a mává mu. Naštěstí si to záhy rozmyslel a k Jackovi se vrátil. Až se mu zatmělo před očima. Když se mu konečně zase vyjasnilo, zahlédl kolem své hlavy poletovat malé žluté tenisáky s křidýlky, a ty byly také žluté. Tak a je to jasné. Nejspíš si přivodil otřes mozku, ikdyž to asi těžko vznikne z naražené kostrče. Nebo že by ano? Jack nebyl zrovna příliš srozuměn s anatomií lidského těla, vyjma rozmnožovací soustavy. Ta ho vždycky velmi zajímala. Hlavně ta, co nevlastnil.
Zatřepal hlavou, aby se zbavil tenisáků, motala se mu z nich hlava. Pomalu začal sbírat své kostičky ze země. Jen doufal, že to zvládne ve stejném pořadí, aby bylo zdání lidské bytosti zachováno. Na chvíli zapomněl, proč vlastně tu zatracenou bestii pronásledoval.
Pomalu se posadil. Za co? Co komu proboha udělal? Znovu zatřepal hlavou. Ty tenisáky už ho štvaly. Jack to nechápal. Musel v minulém životě udělat něco velice ošklivého. Sebral dítěti hračku a hodil ji do kanálu? Nebo mučil zvířátka. A nebo byl… učitel. Fyziky a matiky. Jo, proto teď ten trest. Všechno je to kvůli té zatracené fyzice. Ničí mu nervy a zdraví…
Pokusil se vyškrábat na nohy. Kupodivu to šlo. Zaměřil nenávistný pohled na židli a ještě horší pohled věnovat batohu. Dopajdal se k němu takovou rychlostí, jak to jen naražené koleno dovolilo, a batoh nakopl vší silou. Neulevilo se mu, naopak… málem si urazil palec. Asi tím viníkem byl atlas světa, který s sebou tahal spíše ze cviku než kvůli získávání jistoty v zeměpisné orientaci. Přešel to hrdinným zakňouráním.
Došoural se k posteli a svalil se na ní. Teď na chvíli se vzdává. Jen dokud nenabere síly a nepřesvědčí bolest, ať si najde někoho jiného.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dahaka Dahaka | 29. dubna 2010 v 13:17 | Reagovat

*Nemůže popadnout dech jak se směje* Au moje bránice ty vrahu. I když to zní opravdu trochu nerealně že se tolik pohrom stane najednou...je to naprosto realné a stává se to každému dnes a denně.
Já sama mám spoustu podobných historek.
Ale popravdě už se těším až se to povede.

2 Pret Pret | 29. dubna 2010 v 15:16 | Reagovat

[1]: Tak pardon, jako zabíjet tím nikoho nechci :-)
Ale pokud máš nějakou zajímavou storku, tak sem s ní... já se ráda inspiruju...

3 .... .... | 24. května 2010 v 17:24 | Reagovat

A jdu si prát spodní prádlo :D

4 Glorilian Glorilian | E-mail | Web | 6. června 2010 v 15:18 | Reagovat

Hh...máš fajný styl psaní. Jseš vtipná, ale přitom ty vtipy nejsou trapné, vtíravé anebo násilné. Prostě mi tvé psaní tak akurátně sedlo. =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama