Kapitola dvacátá - Návrat do Legody

3. dubna 2010 v 12:05 | Pret |  Vládci ohně
Tak, trošku delší kapitola... Vládci se rozhodnout odejít do Legody, kde budou mít lepší podmínky pro boj s démonem... ale jako vždy se situace poněkud zkomplikuje, někdo se ztratí, málem přijde o život, ale naštěstí to nedopadne příliš tragicky... jen někdo možná ztratí srdce...


Vládci s Akrodem seděli na břehu řeky a přemýšleli, co dělat. Pořád pohromadě být nemohli, to dalo rozum, ale jak jinak se vyvarovat útoku Skelorků? Seděli a přemýšleli a stále nic je nenapadalo.
"To je v háji. Co budeme dělat?" povzdechl si Aky: "Tady zůstat nemůžeme. Naši budou mít strach a navíc by se jim mohlo něco stát, když jsou tady ti mizerové."
"Máš pravdu, na to jsme nepomyslili. Ohrožujeme plno lidí. Musíme něco udělat." připojil se Razzy.
"Když o tom tak přemýšlím, tak by se něco dělat dalo." řekl tajemně Evry a podivně se usmál.
"A co?" vykřikli naráz všichni.
"Můžeme se vrátit s Akrodem do jeho doby a postavit se Aguomovi tam."
"Ale to nejde, chce zničit tenhle svět. Jak mu v tom můžem zabránit, když budeme v Legodě?" namítla Remi.
"Aguom půjde prvně po nás. Dokud nás nezabije nemůže začít ničit, takže půjde za námi. V Legodě je větší pravděpodobnost, že se nám podaří rozvinout síly. Je tam plno zkušených čarodějů, kteří mám můžou pomoct. Navíc se tam na nás neodváží Skelorkové, protože Čaroelfové jsou silnější." vysvětlil Evry.
"To by šlo. Co ty na to, Akrode?" zeptal se Army.
"Je to dobrý nápad. Všechno, co řekl Evry, je pravda." potvrdil Akrod.
"Tak ho uskutečníme, ne?" navrhl Rengi.
"Jen takový malý detail: dáme někomu vědět, že odcházíme?" zeptala se Remi.
"Já si musím ještě promluvit s rodiči. Musím vědět, co mi tají." řekla Kaly.
"Dobře, jdeš za rodiči, ale my jdeme s tebou. Nesmíme se teď rozdělit." svolit Liky.

Kaly vyšla ze dveří jejich domu jako opařená. Měla v očích podivný výraz a nikdo neměl tušení, co se dozvěděla, že ji to tak vzalo.
"Kaly, jsi v pořádku? Co se stalo?" zeptala se Remi starostlivě.
"Co? Jo, nic. To se vsákne. Jdeme, ne?" odpověděla a všichni zamířili zpět k řece.

"Doufám, že nás dokážeš dostat k vám." obrátil se Evry na Akroda, když konečně dorazili k řece.
Akrod neodpověděl. Místo toho kousek poodstoupil a mávl rukou do vzduchu. Zašeptal několik slov, kterým nikdo z nich nerozuměl a před nimi se objevil tunel světla.
"Tohle je časová průrva, kterou čarodějové používají k přemisťování z místa na místo a do jiných dob a časů." vysvětlil a pak je vyzval, aby do ní vstoupili.
"A jsi si jistý, že je to bezpečné i pro obyčejné smrtelníky, jako jsme my?" zeptal se nedůvěřivě Fally: "Vy čarodějové jste přece jen jiní."
"Úplně jistý si nejsem, ale vy přece nejste obyčejní smrtelníci. Jste Vládci." odpověděl Akrod a popostoupil k tunelu.
"Tak jdeme, ne? Přece tu nebudeme stát." vyzvala přátele Kaly a odhodlaně vstoupila do průrvy…

"Páni, to je lepší jak horská dráha." pochválil Liky cestu tunelem.
"Mě se z toho motá tak akorát hlava." zabručel Rengi.
"Můžete toho nechat:" okřikl je Evry. "Kde to jsme?" zeptal se Akroda.
Průrva je zanesla do jižní části Legody, do listnatého lesa plného květin. Všem se to místo líbilo, ale teď neměli na obdivování přírodních krás čas.
"V Kouzelném lese, ale teď musíme na sever, do Arinu."
"A proč si nás tam nevzal rovnou?" zajímalo Likyho.
Akrod sklopil oči. "Protože ještě neumím určit místo, kde bude tunel končit."
"Aha. Tak jdeme." zavelel Liky.
Procházeli roztodivnou krajinou plnou divných tvorů. Tu a tam na ně vykoukl zpoza stromů nějaký zvláštní tvoreček a hned zase jako kouzlem zmizel. Každý i slabý závan větru dokázal rozpohybovat mohutné stromy, které se melodicky pohupovaly sem a tam. Zdálo se, že se brzy zřítí na vetřelce pod sebou, ale byly pevně ukotveny v zemi. Šumění jejich listů tiše vyprávělo dávné příběhy. Chtělo to jen zastavit a naslouchat. Les podivně ukolébával ke spánku a za chvíli se Vládci i jejich průvodce cítili unaveni.
"Ten les snad nemá konec." posteskla si Remi: "Jak dlouho už vlastně jdeme?"
"Vydrž, Remi! Každý les někde končí." uklidňoval ji Rengi
"Mě se tu vůbec nelíbí." postěžoval Army.
"To mě taky ne." ozval se Aky.
"Copak vy neslyšíte, co ten les šeptá?" zeptala Kaly. Bylo to poprvé za pochod, co promluvila.
Akrod se na ni bedlivě zadíval. "Ty jim rozumíš?"
Kaly přikývla a ostatní na ni vyděšeně pohlédli. Nic neslyšeli (tedy spíše nedokázali nevnímat ).
"To je podivné… Musíš být potomek nějakého starého čaroelfského rodu, protože lidé je nedokáží vnímat. Slyší jen šumění listí a jinak nic."
"Akrode, to není možné… V naší době už Čaroelfové neexistují." odporovala mu. Původně chtěla namítnout, že je stoprocentně člověk, ale pak si vzpomněla na rozhovor s rodiči a začala pochybovat, zda vůbec existuje.
"Ty jsi člověk, vím, ale přesto musíš mít nějaké zvláštní schopnosti."
"A nemohla by se u ní projevovat už nějaká síla?" napadlo Fallyho.
"To je hloupost. Žádná síla se takhle neprojevuje." odpověděl Evry.
"To neřešte. Vždyť to není podstatné. Prvně se musíme vymotat z tohohle lesa." připomněla Kaly problém číslo jedna.
"Tak pochodem vchod!." zavelel Liky a ostatní se na sebe znaveně podívali. To už si podruhé zahrál na velitele a kdyby znal Legodu, tak by je určitě zavedl až do Arinu vojenským krokem.

Král v doprovodu Efena vyšel ze dveří místnosti, kde právě, dosti neúspěšně, skončila Rada. Jednali dlouze, ale stále nemohli vymyslet, co udělat pro záchranu dědice trůnu.
Král vešel do svého pokoje a Efen zůstal venku. Telron přešel k oknu a pohlédl na nebe.
"Xarxi, potřebuji zase tvoji radu." zavolal tiše.
"Tak co je to tentokrát?" ozval se za ním známý hlas.
"Určitě to moc dobře víš." odpověděl mu, aniž by se ohlédl.
"Samozřejmě. Dám ti radu: Pošli Efena do Kouzelného lesa a ať si pospíší."
"Proč? Co tam…" zajímalo krále a konečně se otočil na Xarxovu mlžnou postavu.
"Pošli ho tam a neptej se. Povedu ho.Víc ti neřeknu. Víš, jak to dopadlo minule. Tady mají uši i stěny. Tak neváhej!" a byl pryč.
Telron by rád věděl, co tam bude Efen dělat, ale Xarxovi věřil snad víc než sobě.
"Efene!" zakřičel a Efen okamžitě vběhl dovnitř.
Král mu pověděl vše, co mu řekl Xarx a Efen ho ve všem poslechl. Za chvíli vyjela z bran města postava na bílém koni.

"Já už dál nejdu." oznámila suše Remi a sedla si do vysoké trávy.
"To nemyslíš vážně. Nesmíme ztrácet čas." div se na ni nerozkřičel Evry.
"Ale já už dál nejdu." zopakovala mu Remi klidně a dál si hověla v trávě.
"Liky má pravdu. Tenhle les je v noci nebezpečný. Musíme se z něho dostat před setměním." oznámil Evry.
Kaly se diskuse neúčastnila, protože svoji pozornost zaměřila jinam. Něco ji zaujalo u jednoho stromu. Šla směrem k němu a než ji stačil Akrod zadržet zvedla se náhle kolem ní mlha a zmizela jim z očí.
"Co se to sakra stalo?" vykřikl vyděšeně Fally: "Kam zmizela?"
"Přešla bludný kořen a ten ji zanesl do jiné části lesa." oznámil tiše Akrod a všichni náhle zmlkli.
"Musíme ji hledat." promluvil po chvíli zničeně Liky.
"Nemělo by to cenu." odpověděl mu Evry. "Bludný kořen není žádná sranda. Nesmíme se v lese zdržet. Mohlo by nás to stát život. Nevíme, kde je."
"Přece ji tu nenecháme." protestoval Aky.
"Nemůže nic dělat. Tenhle les je rozlehlý. Hledali bychom ji měsíce a nemuseli bychom ji najít. Ona si poradí. Ví, kam jdeme a půjde tam taky. Určitě." znělo to spíš tak, že Evry uklidňuje sám sebe.
"Evry má pravdu. Nemůžeme nic udělat. Jde nám o čas. Máme ho málo. Moc málo." promluvil smutně Akrod. Ztráta Kaly ho zdrtila jako všechny ostatní. Jedině Evry a on uvažovali dál než ostatní. Tady šlo o víc. Museli zachránit svoje světy před zničením. Věděl, že Kaly je jiná než ostatní a že bude v pořádku. Určitě bude.
"Takže jsme ji ztratili…" pronesl smutně Razzy.
"To neříkej!" okřikl ho Fally: "Něco mi říká, že se ní ještě sejdeme."
Věštcova slova je utěšila. Nemohli vlastně dělat nic jiného než doufat a jít dál.

Kaly se ocitla v mlze a pak náhle stanula na podivné pasece. Kolem stromy a vysoká tráva. Po Vládcích ani stopa.
"Remi, Razzy, Akrode! Kde jste?" zavolala, ale v odpověď jí přišlo jenom šumění stromů.
Kam jsem se to zase dostala? Já se snad ztratím úplně všude. Co mám teď dělat? Hledat ostatní nemůžu. To bych je v tomhle lese nenašla ani za celý život. Klid, Kaly, přemýšlej? Co budou dělat oni? Nejspíš mě budou chtít hledat, ale Evry s Akrodem jim to rozmluví, protože by mě nenašli ani kdyby se zbláznili. Nejspíš půjdou dál. Do Arinu a tam budou čekat. Jasně půjdou dál a já taky. Ale kudy se tam dostanu? To je fuk, někam dojdu a pak zeptám na cestu.
Kaly nepopošla ani deset kroků, když za sebou uslyšela podivný zvuk. Prudce se otočila do míst odkud se ozýval, ale neviděla nic. Po pár krocích to uslyšela znovu, ale zase nic neviděla.
"Už mi asi hrabe." řekla si nahlas, aby se zbavila nepříjemného pocitu, ale nijak ji to nepomohlo.
Znovu ušla pár kroků, ale tentokrát se proti ní vynořily dvě zahalené postavy. Kaly nemusela dlouho přemýšlet, aby se dovtípila, že právě stojí tváří v tvář dvěma Skelorkům. A sama…

Efen vyjel z města a dál svému koni popustil uzdu. Kůň se sám rozběhl veden pevnou rukou Xarxovy mysli. Efen tušil jen tolik, že jede do Kouzelného lesa a že jeho koně nějak vede Xarx. Neměl tušení, co tam bude dělat, ale přesto se ozbrojil. V Kouzelnickém lese se na některých místech roztahovali Skelorkové a nikdo si nemohl být jist, že je nepotká.
Nevěděl už, jak dlouho je na cestě, když dorazil konečně do lesa. Kůň zvolnil krok a opatrně se proplétal mezi urostlými stromy. Skrz ně už zahlédl Efen prosvítat paseku.

Skelorkové se ke Kaly přibližovali víc a víc. Kaly couvala jak jen to šlo, ale nakonec narazila na kmen stromu a bezděčně se k němu přitiskla. Její protivníci vytáhli své dlouhé nože a pomaličku postupovali k ní.
Kaly, jsi v háji. Nemá cenu utíkat a oheň pořádně ovládat taky neumíš. Do háje.
Už skoro propadla panice, když se ji v hlavě znovu ozval ten známý hlas.
"Neboj se, nenechám tě umřít. Vydrž!"
Povzbudilo ji to jen na chvíli, protože v zápětí už byli oba u ní a jeden z nich napřáhl ruku s dýkou, aby ji zasadil smrtelnou ránu.
Kaly zavřela oči a v hlavě ji proběhl celý její život. Stiskla rukama kmen a čekala na svůj konec.
Náhle vzduchem něco zasvištělo a ozvala se dutá rána. Kaly otevřela oči a vedle na zemi spatřila mrtvého Skelorka, jehož srdce bylo proťato šípem. Druhý bojoval o kus dál s nějakým mladým mužem.
Kaly se sesunula do trávy a přitáhla si kolena k bradě. Byla příliš zmatená na to, aby udělala něco jiného. Nepřítomně hleděla na zápas, který se jí odehrával před očima. Mohla být mrtvá, kdyby…
Efen usmrtil jednoho Skelorka šípem a druhému proťal srdce svým mečem. Pak se otočil na vystrašenou Kaly.
Hleděla na něj a neodvažovala se hnout. Jen se chvěla strachy. Kdo to je? Proč ji zachránil? Co s ní teď udělá? přemítala a nespouštěla z něho oči.
Efen otřel zkrvavený meč do trávy a zasunul ho zpět za pas. Pomalu došel až k ní a poklekl.
"Stalo se ti něco?" zeptat se a zkoumavě ji pohlédl do očí. Na první pohled se mu zalíbila. Už když ji uviděl, jak se na ni sápou ti netvorové. Nemohl nečině přihlížet, jak ji chtějí zabít.
"Myslím, že nic." odpověděla a nespouštěla z něho oči. Také jí se líbil a byla mu vděčná za život. Navíc teď věděla, že s ním se jí už nemůže nic stát..
"Můžeš vstát?" zeptal se, stoupnul a podal ji ruku.
Kaly přikývla, přijala nabízenou ruku, ale její nohy nechtěly poslouchat. Efen ji před pádem zachránil jen tak tak a zachytil ji do náruče.
"Jsi opravdu v pořádku?" zeptal se starostlivě.
"Jsem, ale nějak mě nechtějí poslouchat nohy. Já jsem se dost vyděsila a…"
Efen hvízdl a na paseku přiběhl jeho kůň. Vysadil Kaly do sedla a vyhoupl se za ní.
"Za chvíli se tu objeví další Skelorkové. Musíme odsud pryč." dodal na vysvětlení.
Za chvíli dojeli na jinou paseku, která vypadala mnohem klidněji než ta, kde Kaly napadli Skelorkové. Sesedli z koně a Efen rozdělal oheň. Začínalo se šeřit a pod stromy se rozlézal stín.
"Myslím, že jsem se ti nepředstavil. Mé jméno je Efen." prolomil ticho, které začalo kolem ohně panovat.
"Já jsem Kaly a myslím, že jsem ti nepoděkovala, že jsi mi zachránil život. Děkuji."
"Nemusíš mi děkovat."
"Ráda bych ti to jednou splatila."
"Nemluv o tom. Radši na to zapomeň. Jsem rád, že jsem ti pomohl. Nemohl jsem tě nechat zemřít."
Kaly přikývla a přisedla si blíž k ohni. Bylo ji celkem chladno a také si vzpomněla na svoje kamarády.
Efen se zvedl, vzal svůj plášť a přehodil jí ho přes ramena.  
"Pověz mi, co děláš sama v tak nebezpečné části lesa."
"Původně nás bylo deset, ale já se od svých přátel nějak oddělila a ocitla se tady. Kdyby si se tam neobjevil ty, tak by… Nevíš, jak se dostanu do Arinu? Mí přátelé tam mají namířeno."
Efen přikývl: "Vím, žiji v Arinu a jestli chceš, tak tě tam zítra doprovodím."
Kaly nedokázala zastřít svoji radost. Byla šťastná, že se se svým zachráncem nemusí rozloučit. "Jistě, že chci… Tedy, byla bych velice ráda."

Vládci se tiše ubírali setmělým lesem.
Prodírali se nízkým křovím a nikdo z nich se neopovažoval promluvit. Všechny tížila nejistota a strach. Strach o Kaly. Věštec sice řekl, že se s Kaly ještě setkají, ale kdy a kde?
Fally nemohl to ticho déle snášet, protože ho nutilo k přemýšlení. Viděl věci jasněji než předtím. Začínal chápat, proč se ztratila zrovna Kaly a hlavně kam. Začínal si uvědomovat, že na ni narazí dříve než si myslí.
"No, tak! Já už to ticho dýl nesnesu." promluvil, aby přerušil další tok myšlenek.
"A co máme dělat? Zpívat si? Víš, že na to teď nikdo nemá náladu." otočil se na něho zepředu Rengi.
"Kvůli Kaly? Ale já říkám, že se s ní brzo zase sejdeme. Jsem přece věštec."
"A kdy? Možná, že lžeš. Třeba je už mrtvá…"
"To neříkej!" okřikl Armyho Liky: "Fally by nám nelhal."
Prodírali se dál a dál a les tmavl čím dál více. Mezi korunami stromů mohli zahlédnout první nesmělé hvězdy vykukující z tmavého sametu noční oblohy.
"Já už dál nejdu. Ještě chvíli a usnu za pochodu. Nemůžeme si odpočinout?" naléhala Remi.
"Dobrá, na chvíli si odpočineme, ale až za chvíli. Prvně musíme najít nějaké bezpečnější místo." souhlasil Akrod.

Kaly seděla s Efen u ohně a tiše si povídali. Efen vyprávěl o několika posledních dnech, o králově zakletí, o Radě. Kaly tiše poslouchala a pak vyprávěla o svých přátelích a o svém světě.
Efen se z jejího vyprávění dovtípil, že patří mezi nové Vládce a na chvíli mu blesklo hlavou, jestli není ona jeho princeznou. Ta myšlenka se mu vůbec nelíbila. To by s ní pak nesměl takhle mluvit, už by ji vídal jenom zdálky, nesměl by se jí dotknout, držet ji v náručí. Na co to myslím, okřikl se. Proto ho sem král poslal. Kvůli ní.
Pokusil se zvládnout zmatek, který se mu usadil v hlavě a pak se jí docela klidně zeptal.
"Ty tedy patříš k Vládcům, které vede čaroděj Akrod?"
"Ano, ale on nás nevede. Patří k nám. Jak si na to přišel?"
Ano, je to ona, blesklo mu hlavou a rázem měl jasno.
"Podle vašeho vyprávění. Omluvte mé předešlé chování, paní. Netušil jsem."
Kaly sebou trhla jako by dostala ránu. Proč mi začal vykat?
"Proč mi vykáš? A proč bych měla omlouvat tvoje chování?"
"Nesluší se, aby poddaný hovořil se svojí princeznou takovým tónem." odpověděl a sklonil hlavu.
"S kým?! Jaká já jsem princezna! Jak si na to přišel? Prosím, mluv se mnou tak jako předtím." zaprosila.
"Ale to nesmím. To není dovoleno…"
"Efene, prosím." Kaly se smutně usmála a v tu chvíli si Efen umínil, že její prosbu splní, ať je za to jakýkoliv trest.
"Víte, co po mě chcete?"
Kaly přikývla. "Abys mi tykal a říkal Kaly. A nejednal se mnou nijak zvlášť."
Efen přikývl.
"A teď mi řekni, jak si přišel na to, kdo jsem, když to pořádně nevím ani já." vybídla ho. Nijak zvlášť tomu nevěřila, ale Efen měl silné argumenty. Kaly už předtím cítila k Akrodovi silné pouto a navíc… Vždyť je adoptovaná. Může být klidně Čaroelf. Vždycky se lišila od ostatních….
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Haku Haku | 3. dubna 2010 v 17:25 | Reagovat

Teda,tento pribeh sa mi paci z kapitolky na kapitolku viac.Tito dvaja sa stretli a ako par sa mi budu lubit este viac.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama