Kapitola dvacátá devátá - Noc mandragor

5. dubna 2010 v 21:16 | Pret |  Vládci ohně
Nějak jsem začala dělat delší kapitoly, ale tak snad to přežijete... Efen je na tom hůř a hůř a Vládci musí prvně počkat na vysemenění mandragor... Waldor je vynikající čaroděj a zdá se, že umí nahlížet i do budoucnosti. Nahlédne také do budoucnosti Vládců a oznámí ne zrovna příjemné skutečnosti... jak to vlastně bude dál? Zvládnou Vládci zachránit Efenův život?


Na Waldorovu zahradu se tiše snášela tma a šero houstlo. Evry se do této doby zabýval rostlinami v zahradě. Ostatní se jen tak procházeli a odpočívali. Někdo sám a někdo ve dvojici…
"Tak tady jsi žila, než jsi přišla na Eldor?" zeptal se Army a posadil se vedle Lefy do sametové trávy.
"Ano, tady. Přála bych ti vidět to tady v zimě…" zavzpomínala Lefy a zasněně se zadíval někam za obzor.
"Proč zrovna v zimě? Vždyť rampouchy jsou přece všude…"
"Kdepak, rampouchy," rozesmála se: "Tahle zahrada je rozkvetlá i pod sněhem a v tom nejtřeskutějším mrazu."
"Mně zrovna kytky moc neberou…"
"Vážně? Bere tě vůbec něco?"
"Třeba ty…" vyhrkl.
Lefy vytřeštila kaštanové oči a zavrtěla hlavou. "Tak takhle se u vás balí holky?"
Tentokrát se, pro změnu, vyděsil Army. "Jak si na to přišla…"
"Nejsem sice člověk, ale taky ne úplně blbá. Na pseka platí úplně jiná taktika…" mrkla na něho.
"Kostička?" hádal.
"Nebuď idiot." doporučila mu a vrhla se na něj, aby ho zmučila.
"My mysleli, že bude potřebovat pomoc Lefy a přitom je to naopak…" objevil se jim za zády Liky.
"Tak zachráníme ho nebo ho necháme na pospas tomuhle… živlu?" zeptal se zcela vážně Evry.
"Zmizte!" doporučil jim Army a dál se snažil přemoci Lefy.
"Tak my ti přijdeme na pomoc a ty takhle…fajn, zachraňuj se sám." zabručel Evry.
"Jen to nepřežeňte…aby nemusela být svatba…" varoval je Liky.
Army jen mávl rukou a festem jim, aniž by se otočil, naznačil, aby konečně zmizeli a nechali mu volné pole působnosti.
Evry se podíval na Likyho, pokrčil rameny a oba zamířili pryč. Zajímalo je, kam se poděla Kaly.

"Děkuju," kývla na Waldora, když před ní položil kouřící šálek.
"Nemáš zač." sedl si naproti ní a mohutně si přihnul ze svého hrnku. Byly to bylinky. Waldor si do svého hrnku, podobnému vědru, přidal kapínek pálenky, kterou si vyráběl sám už několik let.
"Takový bylinky ještě nikdy neublížily…" řekl, když si všiml Kalyna nedůvěřivého pohledu. "Jsou jen na zklidnění mysli. Zdá se mi, že to potřebuješ."
Kaly přikývla a zhluboka se napila. Po těle se jí rozlil příjemný pocit smíšený s podivnou nahořklou pachutí, která jí stále ležela na jazyku.
"Tak…pro koho sháníte mandragoru?" zeptal se a jediným hltem vyprázdnil hrnek a razantně ho položil na stůl.
"Pro jednoho přítele…byl zraněný otráveným mečem a mandragora je jediná naděje…"
"Dobře, dobře, to už jsem jednou slyšel…ale skutečný důvod..."
"Tohle je skutečný důvod." odvětila.
Waldor zavrtěl hlavou: "Je v tom více důvodů. Pocit viny, možná víc než jen přátelství, zištné důvody a zrada."
Kaly zamrazilo: "Jak jste na to přišel? Zrada? Zištné důvody? Tohle nás sem rozhodně nehnalo."
"Tebe možná ne, ale někdo sem přijel jenom proto, třebaže o tom ještě nic neví, ale má to vyryté hluboko v duši."
Kaly byla dokonale zmatená. "O koho jde? Někdo zradí? Kdo? A proč?"
Tehdy byla poprvé varovaná před blížícím se nebezpeční. O to víc bylo těžší bylo uvěřit.
"Už jsem odhalil příliš mnoho z budoucnosti…. Na zbytek musíš přijít, prožít to. Jen jsem tě chtěl varovat, princezno, zrada je všude kolem nás. Občas spí a občas se probudí…závisí na člověku, jak se k jejímu volání postaví. Uposlechne a je zrádcem navždy. Nesmíte odpustit, za nic na světě nesmíte odpustit zrádci. Kdo zradí jednou, zradí i podruhé…"
Kaly spolkla otázku, jak ví, kdo je a raději se zaměřila na to, co říkal. Zrádce? Jak to myslel? Někdo z jejích přátel. Ne, nikdo…nikdy…
"Ale ano, někdo z nich někdy zradí…zaplatí za to životem, ale zaplatí to i ten, kdo mu zabrání v katastrofě…Zaplatí mnohem dráž než zrádce." přerušil koloběh jejích myšlenek, jakoby jí nahlížel do hlavy a celou dobu četl její myšlenky. Tehdy Kaly pochopila, že tento čaroděj, žijící v souladu s přírodou, má mnohem větší moc, než všichni ostatní dohromady. Pocítila hluboký respekt a poprvé v životě pocítila, jaké je to opravdu důvěřovat. Důvěřovat bez otázek a potřeby zjišťovat.

"Copak nemůžu proti tomu nic udělat?" zeptala se a náhle pocítila, že to byla zbytečná otázka.
Waldor zavrtěl záporně hlavou. "To je osud…s tím už nejde nic dělat…všechno je už napsáno a jen záleží na tom, jak přijmeme všechno to, co se na nás hrne."
"Ale osud tvoříme sami…" snažila se chytit aspoň stébla.
Čaroděj se hlasitě rozesmál: "To si vymysleli lidé, kteří nebyli schopni přijat osud takový, jaký byl. Začali si vymýšlet, že to vlastně je v jejich rukou…přitom jediný, kdo řídí osud je…nechme toho! Tohle není naší věcí… Pojď se podívat, jak jsou na tom ty moje mandragory. Pevně doufám, že je tohle jejích noc. Už kvůli tomu mladíkovi."
"Jak…"
"Máš to napsané v duši a už o tom neuvažuj! Tak pojď!"

Odněkud z hustých mračen se vyklubal stříbrný měsíc a rázem se zahrada ocitla zalitá v bílém světle. To byla přesně ta chvíle, kdy se tobolky mandragor otevřely, aby vysypaly drahocenný obsah do měkké lesní půdy.
"Podívej! Už to začíná." ukázal Waldor na nejbližší rostlinku, které se dotkly sametové měsíční paprsky. Zašimraly ji na konečku listů a ona naklonila stonek ke světlu. Chvíli se vyhřívala v měsíčním světle a čekala na ostatní.
"Musí počkat na ostatní…jedna bez druhé se nevysemení…" oznamoval chvílemi Waldor. Bylo to jako poslouchat výklad profesora biologie. A Waldor si v tom opravdu vyžíval.
Měsíc ozářil všechny mandragory a ony společně otevřely tobolky a nechávaly vypadávat drobná semínka do temné hlíny. Trvalo to několik minut. Měsíc pozvolna zmizel v polštářích mraků a rostliny usnuly.
"Nádhera!" vydechla Kaly užasle. "Něco takového jsem ještě neviděla."
"A co jako si neviděla?" objevil se za ní Evry v Likyho doprovodu.
"Noc mandragor." odpověděl mu Waldor.
"Cože?!? Oni už… Ne, to ne. Já to chtěl taky vidět. Do háje…"
"A kde je Lefy a Army?…" zajímalo Kaly.
Evry ji chytil kolem ramen a vedl jí pryč. "Ty se maj určitě fajn, ale mně teď zajímají ty mandragory, tak mi to všechno hezky povyprávíš, O.K.?"
"Kde je Lefy?" otočil se Waldor k Likymu, když se jim Kaly s Evrym ztratili z dohledu.
"Lefy…jo, tak ta je…to kdybych věděl…"
"Nelži mi," obořil se na něho čaroděj: "Jestli to nevíš určitě, tak to aspoň tušíš."
Na Likyho dopadl naprosto stejný pocit, jako tehdy na Kaly. Nezměřitelná úcta a respekt. Chvíli přemýšlel, zda říct nebo neříct všechno, co tušil. Nakonec zvítězila loajalita k příteli. Waldor vypadal, že by byl schopen Armymu ublížit, kdyby věděl.
"Ehm, tak tedy…Potkali jsme Lefy v zahradě v doprovodu Armyho…" vysypal ze sebe nakonec.
Waldor svraštil obočí a neuvěřitelně děsivě se zamračil. Likyho v tu chvíli polil studený pot. Naštvat tohohle chlapa bych fakt nechtěl, pomyslel si při pohledu na ruce mohutného muže.
"S Armym…no, dobrá, je to konec konců jen její svobodná volba a pokud…" zabručel zlověstně a pak promluvil k Likymu: "Běž najít Kaly a Evryho a jděte spát. Zítra musíte vyrazit na cestu brzy, abyste stihli pomoci tomu vašemu příteli. Upaluj!"
"Ale…" pokusil se namítnout Liky, ale Waldor ho přerušil.
"Ty dva si najdu sám. O to se nemusíš starat. Tak mazej!" zopakoval naposledy svoji výzvu a Liky se už nesnažil odporovat.

Waldor načapal Lefy s Army v situaci, která vypovídala o všem. V objetí a s hlavami nápadně blízko u sebe.
"Ehm, ehm…" ozvalo se za nimi. První pochopila Lefy, co se děje. Odskočila od Armyho, jako kdyby dostala ránu elektrickým proudem.
"Jen se zbytečně neplaš!" uklidnil ji Waldor: "Zvolila sis to sama a já ti do toho nemám, co mluvit. Přišel jsem vám oznámit," slovo vám pronesl jaksi posměšně, "že mandragory vysemenily a zítra se můžete vydat na cestu. Měli byste jít brzy spát. Určitě chcete vyjet, co nejdříve to půjde."
S těmi slovy se Waldor otočil k odchodu a za chvíli jim zmizel z očí. Lefy stála jako opařená. První se vzpamatoval Army.
"Co to mělo bejt?!? On tě hlídá nebo co?" zeptal se nasupeně.
"To by si nikdy nepochopil. Běž se raději vyspat." doporučila mu a odešla stejnou cestou jako Waldor.

"Jak si to myslel s tou volbou?" zeptala se udýchaně, když se jí ho podařilo dohnat.
"Tak jak jsem to řekl. Vybrala sis. Jednou to přijít muselo, jen jsem nemyslel, že všechno zahodíš kvůli takovýmu hejskovi." odpověděl ji s podivným klidem. Něco na něm ji děsilo, ale nevěděla proč.
"Proč mám všechno zahodit. Jen jsem chtěla vědět, jaké to je být zamilovaná. Mám na to přece věk." odpověděla mu podrážděně.
"Věk?" rozesmál se Waldor: "Děvče, ty o svém rodu nevíš skoro nic a chceš se zamilovat do člověka…"
"A mám snad na výběr? Jsem poslední psek a s tím nedokážeš udělat nic ani ty."
Waldor pokrčil rameny. "Možná jsi poslední psek v Legodě, ale nechce se mi věřit, že jsi jediná na světě. A mimochodem stopadesát let není na
pseka žádnej věk, jsi ještě dítě."
"Nejsem dítě," rozčilovala se Lefy a pomalu přestávala ovládat svůj hněv. Waldor ji s klidem naslouchal a nebyl na něm ani znát ani náznak rozčílení. "Jsem psek a…a…a hotovo." vydechla nakonec, když jí začaly docházet argumenty.
"Už jsi skončila?" zeptal se jí po jejím monologu unaveně a, když Lefy přikývla, pokračoval: "Tak mi dovol k tomu taky něco říct. Jestli ti na tom hejskovi záleží, tak tě předem varuju…on nebude vždycky tím, kým je v tuto chvíli. Změní se a ty budeš trpět. Dám ti jenom jednu radu: nikdy kvůli němu neobětuj nikoho jiného…"
"Jak to myslíš? Těm tvým hádankám nerozumím."
"Časem pochopíš a moje slova se ti vybaví. Prosím jen o jedno…říď se jimi. A teď jdi spát, ať jsi zítra na cestu připravená." nařídil jí zmizel v tmavozelémém šeru lesa.

Sklonil se nad jednou z mandragor a vyloupl jí z vlhké hlíny. Jemně jí setřepal hlínu z kořínků a položil jí do trávy.
"Je tě potřeba," zašeptal k ní. "Jde o život, tak tě prosím o kousek tvého kořene. Semínka už živit nemusíš, takže ti to nijak neublíží."
Rostlina se zachvěla a z jejích kořenů začal vycházet sladký zpěv.
"To je něco…" vydechl úžasle Evry a sklonil se, aby pomohl Waldorovi oddělit kousek kořínku. "Kdo rozšířil, že mandragory vřískají, tak musel bejt úplně hluchej."
"Ale oni opravdu vřískají," opravil ho Waldor: "pokud s nimi neumíš zacházet."
Evry se hodlal o všem přesvědčit na vlasní kůži a vzal rostlinu do ruky. V tu chvíli spustila takový vřískot, že všem pěti přihlížejícím málem praskly bubínky. Waldor se smál a vůbec se skvěle bavil při pohledu na zoufalého Evryho, jak neví, kam s tou mizernou kytkou. Chvíli ho nechal zoufale pobíhat po zahradě a nakonec si od něho mandragoru vzal, aby uklidnil její pronikavý hlasek.
Když jim pak nabízel oddělený kousek kořene, nikdo z nich ho nechtěl nést.
"Já to vezmu," zakončila jejich rozhovor Kaly. "Na tohle není čas. Efen umírá a vy se tady hádáte jako malý haranti. Na koně a jedem!"
"Děkuju, za všechno!" otočila se k Waldorovi a nasedla na koně.
Waldor mávl ledabyle rukou a pak ještě křikl na Evry: "Jestli máš zájem naučit se něco o mandragorách nebo jiných rostlinách, jsi tu kdykoliv vítán."

Cesta k Arinu byla nekonečná. Kaly mandragora přímo pálila v kapse a přála si, aby už byla na zámku. Jednotlivé úseky cesty se vlekly hlemýždím tempem a koně už byli unavení. K tomu, aby toho nebylo náhodou málo, ještě začalo nesnesitelně pálit slunce.
"Kdybych nevěděl, že se příroda nedá ovládat, myslel bych si, že si někdo nepřeje, abychom dojeli do Eldoru včas." prohodil zamyšleně Evry.
"To jo, vypadá to tak." přikývl Army a shýbl hlavu, aby se vyhnul větvi, která byla skloněná nad cestou zhruba v úrovni jeho hlavy. "Cesta tam se mi nezdála tak dlouhá. Zdá se mi, jako bychom jezdili neustále v kruhu."
"Sakra, vždyť jezdíme v kruhu. Tuhle větev jsme už minuli!" zvolal Liky a zastavil koně.
"Víš, kolik může být na téhle cestě větví?" odpověděl nedůvěřivě Evry.
Liky zavrtěl hlavou: "Víš ten kmen, co z něho roste ta větev?" zeptal se a hned pokračoval: "Zhruba ve výšce půl metru nad zemí je kůra poškozená. Všimnul jsem si toho, když jsme tudy projeli před chvíli." Poslední slova pronesl hlasem stejným, jako když učitel poučuje žáka o jeho chybě, a triumfálně se usmál.
"Do háje, máš pravdu. Tak co budeme dělat?" zeptal se Evry, když podrobil strom prohlídce.
Liky pokrčil rameny: "Jen jsem na to upozornil. Vyřešit to musíš ty, ty jsi tu Učenec."
"O.K. Přemýšlím, ale nic mně nenapadá. Tohle nám byl čert dlužen, do pr…"
"Evry, mluv slušně!" okřikla ho Kaly.
"Samozřejmě jsem chtěl říct do Prahy. Já nevím, proč mně všichni okřikují."
"Nechej té demagogie a radši mi řekni, jak z týhle bryndy ven." pronesla unaveně Lefy.
"Ty znáš tenhle les líp, jak my, tak si taky začni namáhat mozek." doporučil jí Evry.
Lefy jen zavrtěla hlavou a pronesla něco na téma: Hloupý silácký řeči a mužská intelifgence a přidala ještě něco o jeho neschopnosti.
Evry se jí zrovna chystal jaderně odpovědět, ale Liky je zarazil.
"Buďte laskavě zticha. Někdo jde po pěšině směrem k nám, tak se na nějaký pitomý hádky vykašlete. Hádat se můžete, až budeme zpátky a Efen mimo nebezpečí."
Opravdu k nim někdo mířil směrem od Arinu. Za několik okamžiků se na cestě objevila tří členná družina. V čele výpravy rozpoznali Tritola a s dalšími členy ještě neměli tu čest.
"Konečně jsme vás nášli. Co si myslíte, že děláte? Zmizíte ze zámku, ani se neobtěžujete sdělit někomu kam. Dovedete si představit, jaký jsme o vás měli strach? Nakonec Irael napadlo, že jste se asi vydali sem. Mohli jsme strachy zešílet! Víš, že po tobě jdou všichni Morgubalovi lidé, aby tě dostali? A ty si klidně lítáš po lese a sháníš nějaké kytičky…"
"Odpusť, tati, ale pustil by si mně snad, kdybych ti to řekla!?! Efen mi zachránil život a teď jsem na řadě já. Promiň, ale nemohla jsem jinak." přerušila proud výtek.
Tritol nechápavě zavrtěl hlavou. "Nemohla jinak? Kaly, měla si mi o tom říct."
"Měla, ale už se nezlob, nic se nestalo…ehm, jen jsme uvízli v bludným kruhu…"
Tritol se rozesmál: "Věděl jsem, že tu ty pasti nastražili, ale že se do nich chytíte vy, to je…přinejmenším trochu podivné."
"To tady nastražili Čaroelfové?" zeptal se Evry a dostalo se mu přikývnutí v odpověď.
"Ano, proti Skelorkům…" odpověděl jeden z mužu doprovázející Tritola. Vysoký, tmavovlasý, tak třicetilétý stopař.
"Na to teď není čas. Tati, musíme…možná máme lék pro Efena a musíme si pospíšit." zvolala zoufale Kaly.
"Roderene!" na Tritolův povel předjel druhý z mužů, podle podoby nejspíš bratr stopaře. "Roderene, pojedeš s princeznou, co nejrychleji. Svěřuji do tvé péče…" pak se otočil na dceru: "Roderen je jeden z nejlepších jezdců. S ním budeš na zámku za chviličku. S tím lékem ti pomůže Irael…Tak jeďte. Každá minuta je teď drahá."
Roderen pomohl Kaly vyhoupnout se za něj a pobídl koně k trysku. Po jeho vedením byl opravdu kůň mnohem rychlejší. Ladně se proplétal mezi kmeni. Kaly cítila jenom chladný vítr klouzající po tvářích.
Ostatní se za nimi vydali obyčejným klusem.
"Doufám, že to stihne. Když jsem odjížděl, byl na tom Efen už hodně zle."
"Kaly to tuší. Celou cestu byla nervozní a zamlklá." oznámila Lefy.

Vítr hvízdal kolem uší a jeho tichý hlas, sotva slyšitelný v tom hluku, opakoval: Nestihneš to. Nestihneš to. Kaly se ho snažila neposlouchat. Raději se soustředila na cestu. Její jedinou nadějí byl tenhle kůň a jeho pán. Z průběhu cesty si pamatovala jenom hlas větru a Roderenova záda. Podivnou náhodou se dostala na zámek zrovna ve chvili, kdy cítila reálné nebezpečí. Pochopila, že už není čas. Musí jednat rychle. Ještě než kůň zcela zastavil, sklouzla ze sedla a rozběhla se po nádvoří. Ani se nezamýšlela nad tím, že si přitom odvážném sesedání neublížila. Naproti jí přiběhla Irael. Byla bledá a sotva popadala dech.
"Mu-sí-me rych-le." vzala Kaly za ruku a táhla jí dovnitř.
Bleskurychle rozdrtila kořen v malé mističce a smíchala ho s jakousi tekutinou. Kaly nechápala, co se kolem děje. Všechno probíhalo tak rychle, že to nestačila ani postřehnout.
Za chvíli už běžela chodbou za Irael, která pospíchala s lékem do Efenova pokoje. Když Kaly Efena spatřila, málem vykřikla. Cítila, že je na tom špatně, ale tohle předčilo i ty nejhorší sny. Efen byl bledý a hubený, jeho kůže měla podivný nazelenalý odstín a bylo vidět, že trpěl velkými bolestmi. Jeho tělo bylo teď klidné a sotva dýchal. Srdce mu tlouklo jen, aby se neřeklo.
Irael mu zkušeným pohybem vlila obsah misky do hrdla a přinutila ho polkout tekutinu.
"Dostane se z toho?" zeptala se Kaly tiše a klesla k jeho lůžku.
Irael bezmocně pokrčila rameny. "Nevím. Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. Zbytek už je jen na mandragoře a na něm." kývla směrem k raněnému. "Nechám tě s ním osamotě. Určitě mu chceš ještě něco říct. Nenech ho odejít." šeptla a odešla.
Kaly osaměla se svými myšlenkami. Na Efenovi nepozorovala žádné změny. K lepšímu ani horšímu. Seděla u něho a počítala minuty.
"Prosím, probuď se!" zašeptala k němu. "Nemůžeš si jen tak odejít, když je tě nejvíc potřeba. Navíc mám kvůli tobě průšvih a jestli se z toho nedostaneš, tak to odskáču. Přece by si mně tady nenechal…Efene, prosím. Udělám cokoliv, jen když se uzdravíš." Zkoušela už všechno možné, ale výsledek nepřišel v žádném případě.
Cítila se unavená. Vysílila ji dlouhá cesta i Efenův zoufalý stav. Rozplakala se a za chvíli jí hlava klesla na jeho hruď .

Probudilo jí něžné pohlazení po vlasech a když otevřela oči, uviděla, že jeho původcem byl Efen. Byl vyčerpaný, ale našel v sobě trochu síly, aby dokázal zvednout ruku.
"Efene," vydechla Kaly a zvedla hlavu. "Efene!"
Efen neodpověděl, jen unaveně semknul víčka. Byla mu zima, cítil každý sval v těle a navíc začínal mít hlad.
Kaly prudce vstala a doběhla ke dveřím. "Irael! Irael, pojď sem. Zabralo to!" zakřičela do chodby a vrátila se k němu. Urovnala mu přikrývku a čekala na Irael. Irael přiběhla za okamžik a hned se jala zkontrolovat Efena.
"Neuvěřitelné. Neuvěřitelné, ale mandragory opravdu fungují. Dostane se z toho. Tak za…tři, čtyři dny."
Kaly čarodějku radostně objala. "Co mám dělat?" zeptala se.
"Myslím, že postačí, když budeš u něho."
"Ale, strýček…"
"Toho nech laskavě na mně. Efen je jeho nejlepší muž, tak se bude snažit, aby byl v co nejdřív nejlepším pořádku, a když mu naordinuji tvoji přítomnost, tak Telron nebude moc říct ani á ani bé."
Kaly se na ni vděčně usmála. "Dlužím ti za mnoho."
"Nemyslím si, tím se nazabývej. Máš teď na starosti něco jíného." mrkla na ni.
"Přála bych si vidět, jak se bude strýček tvářit, až mu to všechno sdělíš."
"Jen klid. Já už si poradila s jinýma lidma, takže Telron mně nemůže nijak zaskočit. Jen klid!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haku Haku | 6. dubna 2010 v 23:54 | Reagovat

Si ma vydesila,chudacika takto ho trapit,nevyhrazam sa ...ale...no mas stastie,ze to prezil.Len sa bojim toho co vravel Waldor o tej zrade.

2 Boysintoys Boysintoys | E-mail | Web | 28. září 2011 v 4:03 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama