Kapitola dvacátá osmá - Návrat do Arinu

5. dubna 2010 v 19:34 | Pret |  Vládci ohně
Další trošku delší kapitola. Efen se vrátil, ale v trošku pochroumaném stavu. Vládci udělají vše proto, aby ho zachránili, ale nebude to tak jednoduché...  


Ráno druhého dne od osvobození rozhodl Tritol, že se vrátí do Arinu. Přes všechny protesty musela Kaly odejít. Pořád doufala, že se každou chvíli Efen objeví. Prostě musí.
Arin ještě spal v ranních mlhách, když na počátku dalšího dne stanuli před jeho bránami. Byl tichý a nádherný v prvních paprscích slunce.
Nepovšimnuti prošli ulice a ocitli se před Eldorem. Nádvoří bylo pusté, jen ze vzdálených stájí se ozývalo řehtání probouzejících se koní.
"Jak je vidět, nikdo nás dva zřejmě nečeká." prolomil ticho Tritol a rozhlédl se: "Telronovi patří velký obdiv. Vypadá to tu ještě krásněji než předtím."
Vzal Kaly za ruku a společně vešli dovnitř. Prošli zámkem a Tritol si všechno s nadšením prohlížel. Každou chvíli se nad něčím pozastavoval a znovu a znovu chválil svého bratra.
"Tak teď najdeme Telrona. Kdepak jsou jeho pokoje?" zeptal se a nechal se vést.
Přede dveřmi se zarazil: "Měla bys jít první a nějak šetrně mu naznačit, že žiju. Všichni jsou přesvědčeni, že jsem tenkrát při velké bitvě zahynul a on určitě také. Nechci ho vyděsit."
Kaly přikývla, lehce zaklepala na dveře a vešla. Král stál u okna a díval se do zahrady.
"Strýčku!" oslovila ho tiše.
Telron sebou vyděšeně trhl a prudce se otočil. "Holčičko moje, ty jsi zpátky." vykřikl a chytil Kaly do náručí. "Jsem tak rád, že jsi tady, živá a zdravá."
"Já taky. Ale mám pro tebe překvapení. Někoho ti vedu. Slib, že se nelekneš." odpověděla vesele, přestože její radost z návratu zkalovaly pouze obavy o Efenův život. Zakázala si myslet na to, že se nevrátí.
Tritol vstoupil a pohlédl na bratra. Telron nevěřil vlastním očím. Chvíli se na sebe dívali a pak se Telron konečně vzpamatoval.
"Tritole, bratře!" vykřikl, vrhl se k němu a šťastně ho objal.
"Kde je vlastně Efen, měl…" zeptal se po chvíli, když už se dost nabažil bratrovy přítomnosti.
"Já ti to všechno povím, ale Kaly by si měla jít odpočinout." přerušil ho Tritol.
"Jistě, pošlu pro…"
"To je v pořádku, strýčku." přerušila ho Kaly. "Trefím sama."

Tritol, jak slíbil, Telronovi všechno vypověděl a Telron zase Tritolovi. Strávili spolu celý den a ještě pořád bylo něco, co ještě neprobrali. Jejich rozhovor se točil kolem plánovaných zásnub. Zatím byl Tritol v utajení a nikdo nevěděl o jeho přítomnosti na hradě. Samozřejmě kromě Vládců a nejbližších přátel.
Meril odjel, ale Aliana zůstala tak, jak slíbila Akrodovi. Vzepřela se vůli svého bratra a rozhodla se provdat za Akroda, ať si bratříček říká, co chce.
Army se spřátelil s Lefy a trávili spolu skoro celý den. Vládci se snažili i nadále pokračovat v učení. Jejich síly se dále rozvíjely.
"Musíme něco udělat. Nemůžu přestat myslet na to, co se stalo s Efenem.." pronesl Liky.
"Za všechno můžu jenom já." oznámila tiše Kaly.
"Nesmysl. Něco s tebou provedeme, abys si to pořád nekladla za vinu, rozhodl se zůstat sám." oznámil Army.
"Jo, ale co chceš dělat?" zajímalo Evryho.
"Můžeme ji třeba změnit paměť." navrhl Aky.
"Jako jsme to udělali u Merila? To je ztráta času." odpověděl Evry.
"Počkat! Co jste udělali s Merilovou pamětí?" zarazila je Remi.
"Tenkrát, jak načapal Kaly s Efenem, jsme se snažili vymazat mu tu vzpomínku, ale nějak se nepovedlo." prozradil neochotně Aky.
"To je ono! Efen!" napadlo Remi řešení. " Musíme zjistit, co se s ním stalo."
"A myslíš, že to nějak pomůže?" nevěřil Rengi.
"Jistěže to pomůže, ty truhlíku. Zjistíme, co se s ním stalo. Třeba je zraněnej a leží někde…" vysvětlila.
"Mohla by si toho laskavě nechat?" usměrnil ji Evry. "Nikdo z nás nemá na takový černý myšlenky žaludek."
"A jak to chceš zjistit?" zajímalo Fallyho.
Remi se na něho usmála. "Máme přece mezi sebou Věštce, ne. Když se budeš hodně snažit a soustředit, tak se to určitě povede."
Fally se nad tou naivitou pousmál. "A ty si myslíš, že vidím vždycky to, co chci? To nejde říct: chci vidět, co se stalo s Efenem a uvidím to. Třeba budu vidět Orguse nebo Aguoma. Tohle já neovlivním, ať se snažím, jak chci."
"Můžeš se o to aspoň pokusit. Dokud na nás bude sedět tenhle stín, tak se Aguomovi postavit nedovedeme." zoufala Remi a prosebně pohlédla na Vládce. "Musíme něco udělat. Takhle to nejde."

Další ráno bylo stejné jako to včerejší. Kaly to tak připadalo, ale něco viselo ve vzduchu jako nevyřčená otázka.
Slunce se vyhouplo nad obzor, ale nic se nedělo. Vládci se všemožně snažili zjistit něco o Efenovi, ale nedařilo se.
Slunce stálo těsně nad arinským zámkem a paprsky se opíralo o nablýskaná okna. Zářila do dálky a odrážela teplou náruč životadárné žhavé koule. Nic nenasvědčovalo tomu, že se něco bude dít. Bylo to typické parné a lenivé poledne, ale přece…

Ztichlé nádvoří rozezvučela ozvěna kopyt bijících o lesklý povrch. Zvuk upoutal pozornost všech obyvatel Eldoru. Kaly seděla u okna. Z toho důvodu také spatřila přijíždějícího nejdříve. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Efen se vracel.
Vyběhla z pokoje a zamířila na nádvoří. To už Efen zastavil koně. V chodbě se málem srazila s otcem. Udiveně ji sledoval až ven a pak mu došlo, proč tak spěchala.
"Efene!" vhrkla a zůstala stát jako v omámení proti němu.
"Kaly!" poklonil se.
"Jestli uděláš ještě něco podobného, tak si mně nepřej."
"Přece jsem slíbil, že se ještě uvidíme."
Na nádvoří dorazil Tritol a za ním Telron. O několik okamžiků později přispěchali Vládci.Tritol se rozesmál, když uviděl ty dva.
"Efene!" ozval se Telron. Zákon je zákon.
Efen se otočil na krále a uklonil se: "Vím, pane. Jaký je můj trest?"
"Jaký trest?" zajímala se Kaly: "Za co?"
"Meril kecal." odvětil chladně Evry. Merilovo jméno vyslovil se zřetelným opovrhováním.
"Parchant." ulevila si Kaly. Mít ho po ruce, tak by to nemusel přežít.
"Takhle by si o něm neměla mluvit." napomenul ji Telron.
"Promiň, strýčku. Je to hovado."
"My, jakožto Kalyni kamarádi a spravedlivý Vládci, s ní musíme souhlasit." prohlásil Evry a mluvil za všechny Vládce.
"Mlč, ty brepto, do tohohle se nepleť." napomenula ho Remi.
"To nic nemění na tom, co Efen provedl." nenechal se Telron přesvědčit.
"Snad by si mu mohl dát ještě šanci, Telrone. Zachoval se statečně a zachránil mně i Kaly. Měl by se mu trest odpustit pod podmínkou, že už něco takového nespáchá." zastal se ho Tritol. Efen by se mu líbil jako Kalyn snoubenec, ale nechtěl, aby se to stalo z jeho vůle. Chtěl, aby oba, Kaly a Efen, dokázali, že jim skutečně záleží na tom druhém. Museli projít jistou zkouškou.
"To je velice rozumné rozhodnutí. Myslím, že přijít o tak schopného válečníka v této době, kdy hrozí útok každým okamžikem…"
"To by stačilo, mudrci." okřikl Evryho Telron: "Dobrá tedy, ale chci tvůj slib, Efene."
Remi a Kaly si všimly čerstvé krvavé stopy na jeho kabátci. Kaly k němu přistoupila a dotkla se skvrny na pravém boku. Efen bolestně sykl. Byla to jeho krev. Kaly se na něho zadívala a otočila se na strýce.
"Na sliby není pozdě nikdy. Myslím, že teď by si měl odpočinout a především by se měl podívat někdo na tu ránu. Nějak se mi nelíbí."
Král přikývl. "Dobrá, slib složí jindy, ale do té doby nesmíš do jeho blízkosti."
Kaly pohodila vzdorně hlavou. "Mám snad složit slib i já?"
"Ty nemusíš. Postačí mi jeho slib, přestože pozbyl veškeré důvěry do něho vložené. A teď ho odveďte a postarejte se o něj." přikázal.

"Musí to být tak krutá lekce? Nelíbí se mi přetvařovat se před nimi a předstírat, že jim nepřeji."
"Telrone, víš dobře, že to tak musí být. Nikdo z nás si nepřeje ubližovat jim, ale jinak nikdy nezjistíme, co se děje v jejich srdcích. Oni si k sobě, i přes všechny zákazy, cestu najdou. O to se bát nemusíš." uklidňoval ho Tritol.
"Vypadám teď v jejich očích jako krutovládce. Kdyby to nebyla Xarxova rada, tak bych na to nikdy nepřistoupil."
"Nebudou tě nenávidět." snažil se ho uklidnit. "Vědí, že jednáš podle zákonů… Konec konců proto to také děláš. To oni ty nesmyslné zákony mohou zničit, když vytrvají a tvoji oběť ocení do té nejvyšší míry."
"Přesto se mi to příčí, tohle nejsem já. Nejradši bych…"
"Ale tady nejde o to, co bys nejradši ty nebo já. Tady jde o budoucnost. Pokud jim nedáme jistá omezení, nikdy nepocítí potřebu zrušit nesmyslné zákony. Pochop to." Tritol mluvil k bratru tím naléhavějším tonem, jakého byl schopen. Už se nechtěl vrátit do politiky. Znovu už ne. Udržet celou zem ho stálo příliš. Svobodu a v neposledním letité věznění v plesnivé kopce.

"Tak já k němu nesmím," rozčilovala se Kaly: "Tohle není spravedlivý… Zachránil mně a já se
nesmím jít ani podívat, jak mu je. A nikdo se mi neobtěžuje nic říct. To je nespravedlnost."
Lefy seděla naproti ní v křesle a zdálo se, že ji ani neposlouchá. Aliana stála u okna a přemýšlela o tom, co jí o Efenově zranění řekl Akrod. Irael věděla naprosto přesně o co jde, ale nechtěla nikoho děsit. Aspoň zatím. Dokud nebude přesně vědět, jestli je nějaká naděje. Remi se snažila Kaly uklidnit, ale za chvíli došla k závěru, že s tím ani nehne a odešla.
"Tak poví mi někdo, jak mu je?" zvýšila zoufale hlas.
Irael a Aliana si vyměnily pohledy a Lefy sebou vyděšeně trhla.
"Vypadá to s ním hodně…"
"Lefy, mlč!" okřikla ji Irael, ale už bylo pozdě.
"Co mi to sakra tajíte?" rozčilovala se.
"Nechtěli jsem jsme tě zbytečně děsit…" oznámila jí tiše Aliana.
"O co jde?"
"Ta rána byla způsobená mečem, který byl otrávený. Ten jed tady nikdo nezná a to znamená, že nemáme žádný protijed."
Kaly zbledla. Irael jí zasadila ránu. "To jste nemohli říct hned? Musím za ním."
"Kaly, neblázni. Nijak mu nepomůžeš a navíc, jestli tě načapá Telron, tak budeš mít problémy nejen ty, ale i Efen. To chceš?" rozmlouvala jí to Aliana.
"Já tady nemůžu jen tak sedět. Musím ho vidět. Chápej mně, Ali, musím ho vidět. Třeba je to naposledy." hlas se jí zlomil a poprvé za dlouhé minuty byla potichu. Jen z očí se jí hrnuly proudy slz.
"Musíme přijít na nějaké řešení. Ten jed je reálný a tím pádem musí existovat taky nějaký protijed." snažila se jí povzbudit Irael.
"Něco mně napadlo… Evry je Učenec…Musí mít nějaké informace o jedech. Zná přece všechno." navrhla Lefy.
"Vidíš, že ti to pálí, Lefy. Stačí jen chtít. Jdeme za Evrym." rozhodla Aliana.
"Ale prvně chci vidět…"
"Uvidíš ho, neboj. Tak jdeme!" nakázala Irael energicky.

Podařilo se jim propašovat Kaly nenápadně do jeho pokoje. Nikdo je neviděl, aspoň si to myslely, ale opak byl pravdou. Telron je zahlédl. Tušil, že k něčemu takovému dojde a skoro jistě věděl, že se všechny dámy spojí, aby se pokusily pomoct. Usmál se a odešel stejně nepozorovaně jako přišel.
Kaly tiše otevřela a vklouzla dovnitř. Ostatní na ni čekaly přede dveřmi a zároveň hlídaly.
Efen ležel na posteli a tvář se mu leskla krůpějemi
potu. Měl vysokou horečku a trápila ho nesnesitelná bolest, která nechtěla ustoupit. Starala se o něj Kira, ale jakmile uviděla Kaly, kývla na ni a tiše opustila pokoj.
Kaly pohled na Efena zbavil slov i barvy. V první chvíli byla bledá stejně jako on. Byl tak bezmocný a zranitelný. Stačí malé množství jedu a ze statečného muže je rázem ubohá troska.
"Tohle není spravedlivé." zašeptala. "Proč musí trpět jen ti hodní?!?"
Sklonila se nad ním a položila mu ruku na čelo. Horkost z něho úplně sálala. Jed koloval v žilách a rozpaloval jeho organismus do extrémních teplot. Způsoboval bolest. Cítila, jak se celé jeho tělo chvěje.
Ztratil hodně krve a rána se díky jedu nechtěla uzavřít, čímž komplikovala jeho, už i tak, špatný stav.
Kaly se držela statečně, přestože jí mnoho k pláči nechybělo. Vidět Efena v takovém stavu bylo horší než cokoliv jiného. Takovou smrt si nezaslouží.
Pohladila ho po tváří a snažila se zůstat klidná. Srdce jí bilo až v krku, ale už kvůli němu se snažila být statečná. Do pokoje vešla Kira a položila princezně soucitně ruku na rameno.
"Jak dlouho je v bezvědomí?" zeptala se Kaly, aniž by z raněného spustila oči.
"Jenom spí. Před chvíli blouznil ze sna a volal vás. Zkuste k němu promluvit, třeba se probere."
"To by musel být zázrak…Kiro, mohla bys ještě na chvíli odejít?"
Kira přikývla a odešla. Kaly znovu osaměla, ale naděje ji už začaly opouštět.
"Efene, slyšíš mně? Prosím, vzbuď se, aspoň na chvíli. Nemůžeš si jen tak odejít a nerozloučit se. To není správné." zašeptala a pohladila ho po tváři.
Efen se nepatrně pohnul a zasténal bolestí. Otevřel oči, ale jed už plně ochromil jeho zrak.
"Kaly," odpověděl s velkou námahou. "Kde jsi?"
Nedokázala potlačit slzy a vzala jeho ruku do svých. "Jsem tady." odpověděla. Neměl už sílu stisknout její ruku, ale cítil teplo její dlaně. Uklidnilo ho to.
"Nesmíš tu být…"
"Hlouposti, na to teď nemysli. Nemluv, to tě jen vyčerpává. Hlavní jsi ty, musíš být v pořádku, pak teprve začnou platit ty hloupé zákony. Tím si vůbec nezatěžuj hlavu."
"Kaly, musím ti říct…"
"Řekneš mi to později. Teď zavři oči a odpočívej. Nesmíš se zbytečně unavovat." rozkázala mu: "Hledáme lék, ale nebude to hned. Bojuj, uděláme všechno, co půjde."
"Neodcházej, prosím, zůstaň se mnou. Ještě chvíli." požádal a ona nedokázala odmítnout. Zůstala s ním dokud znovu neupadl do hlubokého spánku. Pak opatrně vytáhla ruku z jeho dlaně, poslala Kiru, aby na něho dohlédla a vydala se hledat ostatní Vládce.

"A sakra…" promluvil po chvíli usilovného přemýšlení Evry: "Říkám to nerad, ale já nevidím z téhle situace žádné východisko. Jedy nejsou můj obor."
"Razzy?" obrátila se Kaly v naději na Léčitele. Odpověděl jí zavrtěním hlavy. "Promiň, Kaly, ale moje síla ještě není plně rozvinutá. Dokážu léčit jen lehká zranění, ale na otravy nejsem ještě připraven."
"Tak proradí mi někdo? Vy snad chcete, aby Efen zemřel?"
"Kaly, tohle nikdo z nás nechce, ale jsme v situaci, kdy nemůžeme nic moc dělat. Chápej, naše síly ještě chrní a my jsme bezmocní. Snažit se můžeme, ale v této době to vyzní naprázdno. Naše síly se stále rozvíjí,ale ještě to stále není dostatečné na něco takového jako jsou jedy. To je kapitola sama pro sebe a my v ní nedokážeme přečíst ani řádku. Ještě ne. Jedy jsou velice těžké a my jsme teprve na začátku. Jen opravdoví mistři umí léčit otravy a my jimi nejsme. Jednou se k tomu mistrovství propracujeme, ale to bude trvat ještě hodně dlouho. Pochop." odpověděl jí Evry.
"Copak neexistuje sebemenší naděje? Nechci, aby zemřel. On prostě nemůže zemřít. Ne teď a ne takhle."
"Chápu tě, ale my s tím nic nenaděláme."
"Evry, nechci po tobě zázraky. Nechci ani, aby jste Efena léčili. Jen mi řekněte, co mu pomůže."
Evry se poškrábal za uchem a chvíli přemýšlel. "Slyšela jsi o kořenech mandragory?"
Kaly přikývla. Věděla o mandragorách, ale netušila co s tím mají společného.
"Fajn, tak o nich se říká, že jejich šťáva dokáže léčit otravy. Je to takový universální protijed. Nejsem si jistý, jestli opravdu funguje, ale za zkoušku to určitě stojí. Jenže je tu takový háček. V Legodě tyhle rostliny nerostou." oznámil jí Učenec.
"Jakto, že ne? Rostou! Někde na východním konci Kouzelného lesa. Dovedu vás tam." přerušila ho Lefy.
"To není možné. Tyhle kytky byly vyhubeny koncem druhého zlatého věku a od té doby je nikdo neviděl."
"Nesmysl, já jsem je viděla. Myslím, že je pěstuje nějaký podivínský čaroděj, ale určitě by nám jednu daroval. Je to podivím a tak trochu blázen do kytek, ale je dobrosrdečný a rozhodně nenechá nikoho umřít, pokud mu lze pomoci. Jestli chcete, tak se tam můžeme vydat hned. Je to odsud asi den jízdy."
"Lefy, ty jsi poklad." objala ji radostně Kaly. "Kdy vyrazíme?"
"Třeba hned. Musíme jednat rychle." odpověděla Lefy a zadívala se na Armyho. "Půjde s námi ještě někdo?"
Army se přihlásil během prvních okamžiků. Takovou příležitost si nemohl nechat ujít. Liky také nabídl svoji pomoc a samozřejmě Učenec u toho nesměl chybět.

Za rozbřesku opustila pětičlenná skupina Arinské zdi a zamířila do nejhustší části Kouzelnického lesa. Drželi se při jeho okraji a mířili rovnou na sever. Koně šli najisto, protože Lefy si mimo jiné dokázala povídat s jakýmikoliv zvířaty a bezpečně je naváděla nejkratší cestou.
"Jestli se ukáže, že si měla pravdu, Lefy, tak to znamená, že současná věda má v určitých směrech mezery." přemítal cestou Evry.
"A ty jsi ten, kdo je všechny vyplní, že jo." odpověděl na jeho rozumování Liky uzavírající celý průvod a pobídl koně do klusu. Předjel Evryho debatujícího s Lefy a její doprovod v Armyho podání. Vyrovnal krok s Kaly jedoucí vpředu. Ona jediná se neúčastnila debaty a místo toho přemýšlela, jestli to všechno stihnou. Dojet tam, zpět, připravit protijed…Snad nebude pozdě.
"Stihneme to." řekl chlácholivě, jakoby ji celou cestu četl myšlenky.
Kaly přikývla. "Pevně v to doufám, ale přesto mám z toho všeho takový divný pocit. Něco se semele."
"Prosím tě, vidíš všechno moc černě. Jistě, že se něco bude dít, vždyť Legoda jde do otevřené války. Tady se bude dít tolik věcí, že mám z toho bude špatně, ale teď musíme sehnat tu mandogaru…"
"Mandragoru…" opravila ho.
"Vždyť říkám…mandogaru…"
"Ne, mandogaru, ale mandragoru. Chápeš? Man…dra…go…ru…"
"A není to jedno jestli mandogaru nebo man…dra…go…ru…? Vždyť je to skoro stejný…Písmenko sem, písmenko tam."
Kaly se rozesmála. Přesně to potřebovala. Zasmát se. Setřást ze sebe všechnu tu tíseň.
"Čemu se směješ? Na tom není nic vtipného. Víš, že mi pravopis nikdy nešel."
"Tak na to mám hodně vzpomínek…"  

"To já tady. Hromadu koulí v žákajdě…Počkej!" zarazil koně a zaposlouchal se. Několik kroků před nimi se z hustého lesního porostu ozývaly divné zvuky. Prapodivné vrzání a cvakání. Liky pobídl koně, ale tomu se
k původci toho zvuku zřejmě nechtělo.
"To jsou lesní skřítci. Neradím vám, vyrušit je." ozvalo se jim za zády. Oba se udiveně otočili a na cestě mezi sebou a ostatními zahlédli mohutného vousatého muže v podivném volném oblečení přepásaném kusem lýčeného provazu. Kolem něho bylo navázáno několik váčků, jejíž obsah nebyl na pohled určitelný. Muž v jednom z nich zalovil a vytáhl něco, co nabídl Likyho koni. Kůň olízl vděčně mužovu ruku a zařehtal.
"Waldore, ráda tě vidím. Přijeli jsme za tebou s žádostí o pomoc." ozvala se Lefy, seskočila a vydala se k muži.
"My se známe, mladá dámo?" zeptal se a nedůvěřivě si jí prohlížel.
"Známe," odpověděla: "Docela dlouho si se o mně staral. Určitě si vzpomínáš na pseka. Teď vypadám trošku jinak."
"Ach ano, už vím. Jak vidím, tak jsi se trošku změnila."
"To ano, trošku ano." přikývla.
Čaroděj se poškrábal ve vousech a pokračoval: "A o jakou pomoc se jedná?"
"Potřebujeme mandragoru." odvětila.
"Tak mandragoru…hm," opakoval: "Načpak?"
"Jeden přítel umírá na neznámý jed. Mandragora by ho dokázala uzdravit, ale nejsme si tím jisti. Snažíme se ho zachránit a mandragora je naše poslední naděje. Pomůžeš nám?"
Pokýval hlavou: "O mandragorách se tohle říká, ale dnes už nikdo neví, jestli je to pravda. Ani já ne a to je pěstuji. Pokud si ale myslíte, že to tomu vašemu příteli pomůže, tak vám jednu daruji, ale nebude to hned. Prvně musí vysemenit a to bude, odhaduji to tak, nejdříve dnes večer."
Lefy se podívala na Kaly a pak přikývla: "Počkáme. Jen doufám, že nebude pozdě."
"Dobrá, tak mně následujte a pozor na ty skřítky…" zabručel a zmizel jim v houští.
"Následujte mně…Jak to jako myslel…"dumal Liky.
"Asi abychom šli za ním, ty truhlíku." odpověděl mu Evry a zmizel v houštině.

"Tak tady jsou…" rozhodil rukama a zaujal majetnický postoj uprostřed zahrady plné roztodivných rostlin.
Liky se zmateně rozhlédl kolem. "A který že to jsou ty mandrogary?"
"Mandragory!" opravila ho unaveně Kaly.
"Tyhle. To jsou ony." ukázal Evry na trs podivně vyhlížejících kytek.
"Tohle? Taky by mohly vypadat líp." pronesl zamyšleně Liky.
Čaroděje jeho slova urazila. "Hlavní je, že pomáhají." odsekl.
"Vždyť jste říkal, že nevíte, jestli pomůžou…" odvětil Liky.
"Jejich použití je rozmanité…" odpověděl a víc se s ním nevybavoval.
"Kdy vysemení?" zeptala se Lefy.
"Jak jsem řekl, odhaduji to tak na dnešní večer, ale nejsem si tím zcela jistý. Není lehké pěstovat je."
"Můžeme do té doby zůstat u tebe?" zajímala se Lefy, ale spíše to bylo oznámení než prosba.
Waldor přikývl a více si hostů nevšímal. Věnoval se zahradě, která se divoce rozlézala po okolních svazích a vyplňovala i kotlinu s chatrným domkem uprostřed. Pěstoval rozmanité druhy. Od těch které známe z naší doby až po roztodivné druhy tohoto světa. Některé měly dost bizardní tvary.
Evry nebyl nikdy biolog, ale tyto rostliny ho dokonale zaujaly a rozhodl se je prozkoumat. Do večera to snad stihnu, pomyslel si a hned se sklonil nad jednou zvláštní rostlinou s nálevkovitými listy a podivně ozubeným květem. Rostlinka to byla roztomilá a stejně tak žravá. Evry byl na její nálevky moc velký, ale přesto si řekla, že za zkoušku nic nedá. Otevřela květ, co to šlo a pokusila se uhryznout Evrymu ruku. Měla smůlu, protože její oběť byla rychlejší. Evry ucukl a vyděšeně uskočil několik kroků dozadu. Nohy se mu zapletly do šlahounů podobným naším ostružinám a zřítil se do cizokrajných kopřiv. Pálily víc než obyčejné druhy. Evry se s klením vymotal z rostlinného vězení a drbal si postižená místa.
"Pro vědu se trpí, co?" neodpustil si Liky škodolibou poznámku.
"A cedí krev a pot…" přidal se Army.
"Nebuďte trapný…" doporučil jim a nepřestával se škrábat. "Kdybyste věděli, jak to pálí, přestali byste se smát."
"Taky jsem si Melrokovy kopřivy kdysi vyzkoušela." usmála se Lefy. "Opravdu to není nic příjemného, ale vím, jak se toho pálení zbavit. Vidíš tam ty dlouhé listy?" několika kroky došla k trsu podivné širokolisté dužnaté trávy a utrhla několik listů. Zmačkala je v dlaních a šťávu mu nakapala na zápěstí. Pálení přestalo a Lefy dala Evrymu do ruky zbytek listů. "Teď už víš, co s nimi."
Evry přikývl. "Díky." Pak se otočil na dva posměváčky. "Tomuhle se říká přátelství. Když je potřeba, tak se na mně nevykašle a pomůže. Vy jste jenom…"
"Nech toho, Evry, jsi v pořádku, ne? Navíc nemůžeš dostat revma. Takže jsme ti taky pomohli. Do budoucna…" odpověděl mu se smíchem Liky.
"Tak to teda mockrát děkuju, že myslíte za mně…A tak dopředu…"
"Nemáš zač…" poklonil se šaškovsky Army.
"Taky si myslím." přikývl Evry a poslal své dva přátele, slušně řečeno, do háje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haku Haku | 5. dubna 2010 v 20:30 | Reagovat

Burina sem,burina tam-ono je to jedno ako vyzera,hlavne nech dokaze Efena zachranit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama