Kapitola dvacátá první - Šťastné setkání

3. dubna 2010 v 22:03 | Pret |  Vládci ohně
Vládci jsou opět všichni pohromadě, Efen se zamiloval a dojde také k (ne)čekanému odhalení jistých příbuzenských vztahů... Rada v Arinu už dospěla ke svému konci a má ji završit ples...


Vládci, k smrti unavení, se ploužili po lese a nikomu z nich se už nechtělo jít dál.
"Tak dobře. Tady hodíme sicnu." promluvil po dlouhém tichém pochodu Liky. Statečně je prováděl lesem bez toho, aby narazili na nějaké nebezpečí.
Došli až k jakési mýtině odkud zářil oheň.
"Co to tam je?" zeptala se Remi, která si záře všimla jako první.
"Skelorkové to nebudou. Ti se ohně bojí. Nejspíš to jsou nějací poutníci, které zastihla noc jako nás." odvětil Evry: "Kouknem se tam, ne?"   
"Dobrej nápad, aspoň se vohřejem." Army se k ohni vydal první.
"Neblázni, nemůžem tam jen tak přijít a říct: Brej večír, my se k vám jdem vohřát, tak nám udělejte plac u vohně!" zarazil ho Razzy.
"A co chcete dělat?" zeptal se Army s úšklebkem.
"Prvně vykoumáme, kdo to tam sedí a pak teprve něco podnikneme." odpověděl mu Razzy.
"Tak fajn. Jdem tam všichni a budeme se chovat hezky slušně. Rozumíš, Army?" rozhodl Liky.
"No, jo." zabrblal Army v odpověď.
Liky vyrazil k ohni jako první. Za ním v houfu ostatní.
U ohně seděly dvě postavy a povídaly si. Liky se k nim neslyšně přiblížil a až teprve několik kroků od nich je oslovil.
"Dobrý večer, nebude…"
Náhle se otočila postava sedící zády k němu. Liky se zarazil a s radostí zjistil, že je to Kaly.
"Kaly, jsi to ty?!" zeptal se a nepřestával na ni hledět.
"Liky, jsem to já. Kde se tu berete?" zeptala se s úžasem v očích.
"Pojď ke mně!" vykřikl Liky a radostně jí objal.
"Ráda tě zase vidím, ale už mě pust nebo mě rozmačkáš!" rozesmála se hlasitě.
K ohni přiběhli všichni ostatní a začali se radostně zdravit s Kaly. V neposlední řadě i Akrod.
Efen stál opodál a rozpačitě vše pozoroval. Jeho princeznu objímali nějací lidé a on nemohl dělat nic, přestože před několika hodinami ji držel v náručí on. Cítila to stejně? ptal se sám sebe.
"Kaly, jsi v pořádku? Mysleli jsme, že jsi mrtvá…" řekl ji Army a radostně ji popadl do náruče.
"Málem, ale znáš mě. Mám vždycky velký štěstí." usmála a vrhla na Efena pohled plný vděčnosti.
Efena zahřálo u srdce. Přesto by si ale přál, aby to nebyla pouhá vděčnost. Čím dál víc si uvědomoval, že se poprvé v životě zamiloval. Zároveň věděl, že se nemůže nikdy jeho láska naplnit. Byla mezi nimi propast, která je dělila a Efen o ní věděl, přesto doufal v zázrak.  
"Jak to myslíš?! A co je tenhle zač?" zeptala se Remi.
Teprve teď si Akrod všiml Efena. "Ale to je přece… Efene, co tu děláš?"
"Zachraňuje život takovým nezodpovědným holkám jako jsem já." odpověděla mu Kaly.
Přestože řekla něco tak zděšujícího, jako že jí šlo o život, tak se všichni její poznámce zasmáli.
"Akrode, musím ti něco říct. Tehdy, jak jsme se tě vyptávali na Telrona, tak to mělo svůj důvod. Ta věštba. Potřebovali jsme zjistit, jaký důvod měli ti Skelorkové, aby tě zabili. No, a já ti to neřekla, protože jsem se bála, že by tě to mohlo v našem světě ohrozit. V našem světě?! On už to vlastně není můj svět a nikdy ani nebyl, ale to je teď jedno. Zkrátka jsme přišli na to, že ty jsi ten ztracený princ." Kaly se odmlčela.
Akrod mlčel. Až po chvíli se mu vrátila řeč. "A víte to určitě?" zeptal se.
Všichni souhlasně kývli.
"Pane, je to pravda. Celý zámek už ví, kdo jste a král má výčitky, že vás měl tak dlouho vedle sebe a nepoznal, kdo jste." přidal se i Efen a Akrod uvěřil.
"Ale v tom případě mám ještě sestru. Co se stalo s ní?" zeptal se Akrod.
"To by mě taky zajímalo, zvlášť jestli je hezká." pokýval hlavou Liky.
Efenovi problesklo hlavou, že je. Dokonce moc krásná. Chtěl to Likymu říct, ale včas se ovládl.
"To můžeš koneckonců posoudit sám." odpověděla Kaly Likymu s úsměvem.
"Jak to?" zajímalo ho.
"Když ti řeknu, co mi pověděli rodiče, tak by tě to mohlo kopnout… Jsem adoptovaná."
"No, sakra, takže to jsi ty?" zděsil se upřímně Evry.
"Pravděpodobně." odpověděla Kaly.
"No, to je teda gól!"prohlásil Aky a sedl si k ohni. "Co je moc, to je moc."
"Takže já mám sestru. To je…" zaradoval se Akrod a nežně Kaly objal. To jediné ho upřímně potěšilo. Navíc cítil, že je to pravda. Od té chvíle se z nich stala téměř nerozlučná dvojice.

Kamarádi i bratr tiše oddechovali schoulení u ohně, ale Kaly nemohla spát. Měla noční můry a nemohla se jich zbavit. Kdykoliv zavřela oči, viděla odpolední situaci, ale tentokrát tam nepřišel Efen a oni ji zabili.
Vstala a začala se tiše procházet kolem ohně. Doufala, že když se pořádně unaví, tak tvrdě usne. To se pak nezdá vůbec nic.
Tahle metoda nějak nezabírala a Kaly snad energii získávala, místo toho, aby jí vydávala. Nakonec svým chozením vzbudila Efena. Spal, vsedě opřený o široký kmen stromu, s otevřenýma očima, tak jak to umějí jen Elfové a lehce ho probudilo cokoliv.
"Má paní!" oslovil ji a ona sebou vyděšeně trhla.
"Efene, promiň. Nechtěla jsem tě vzbudit."
"Co se děje?" zeptal se jí.
"Nic, já jen. Mám zlé sny. Můžu si sednout vedle tebe?" zeptala se nesměle.
Efen přikývl a uvolnil jí místo. Kaly se s díky posadila.
"A o čem se vám zdá?" zeptal se jí tiše.
"O čem se TI zdá." opravila ho.
"Promiň, o čem?"
Kaly mu to, nevěděla ani proč, všechno vypověděla a zázrakem se jí ulevilo.
"Nemusíš se bát. Nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo. Budu pořád u tebe." zašeptal tiše, ale vzápětí toho litoval. Věděl dobře, že až se vrátí do Arinu, uvidí ji jen zřídka. A navíc se příliš odhalil.
"Děkuji." odpověděla mu Kaly unaveným hlasem a za chvíli ji hlava klesla na jeho rameno. Usnula. Klidně a tiše.
Efen ji přikryl svým pláštěm a něžně pohladil po vlasech.

Ráno, když se Kaly vzbudila, uvědomila si, že celou noc prospala na Efenově rameni. Však také měla hezké sny. Sice se opakovaly její předešlé můry, ale tentokrát končily dobře. Dobře? Jenom dobře? pomyslela si Kaly a bezděčně se usmála. Nádherně. Vždycky se tam objevil Efen a znovu a znovu ji zachránil a pak… Pak ji políbil. Tak krásně, že se s ní, i teď, když byla vzhůru, zamotal celý svět.
Opatrně zvedla hlavu a pohlédla na Efena. Spal stejně jako ostatní, po lidském způsobu. Pohladila ho po tváři a vymotala se z jeho pláště.
Oheň již dohořel, ale uhlíky stále žhnuly. Kaly je prohrábla. Jen tak. Rukou. Nepálily ji, jen krásně hřály.
"Kaly, co to děláš?" promluvil na ni rozespale Rengi.
"Hraju si. Ty uhlíky krásně hřejou." odpověděla a kývla na něj, aby se k ní přidal.
Rengi nejistě vstal a protáhl se. Udělal několik kroků a posadil se vedle Kaly.
"Dobrý." vyzkoušel uhlíky.
"Že jo!" přikývla Kaly a rozesmála se.
"Jak to, že jsi tak brzy vzhůru?" zeptal se. Znal ji příliš dlouho a věděl, že vzbudit Kaly je nadlidský úkol.
"Nevím, asi to prostředí kolem." odpověděla.
"Taky na ně působí tam nějak divně. Měli bychom se vydat na cestu. Čím dřív budeme v Arinu, tím líp."
"Tak je jdeme vzbutit, ne?" navrhla Kaly: "Zamlouvám si Likyho."
"Je tvůj." potvrdil Rengi: "A já si beru Remi."
"Platí." souhlasila.
Tiše se zvedli a každý přešel ke svojí oběti. Efen se vzbudil a Kaly mu dala znamení, aby byl tiše. Utrhla stéblo trávy a přejela jím Likymu po nose. Liky se ohnal. Kaly pohyb zopakovala. Liky taktéž. Pak se k němu sklonila a polohlasně křikla: "Vstávej, lenochu!"
Liky vyděšeně vyskočil a zmateně se rozhlížel. Pak si všiml smějící se Kaly a vrhl se na ni. "No, počkej, ty potvoro!" Chystal se ji krutě zmučit, ale nepovedlo se. Kaly byla rychlejší a schovala se za Akroda.
"Bráško, pomoc! Chce mě zmučit." rozesmála se. Akrod se chvíli zmateně rozhlížel a pak pochopil.
"To si piš." potvrdil jí Liky.
"To nemůžeš, pokud se s ní nechceš oženit." rozesmál se Akrod. Už jejich humoru přivykl a velice rád se do něj zapojoval. Ostatní už byli vzhůru a řehtali se tomu, co to teď Akrod Likymu navrhl.
"To ani náhodou. S takovou…" zarazil se Liky.
"S čím?! Jen to hezky dořekni." vyzvala ho rázně.
"Slepicí!" křikl Liky a tentokrát to byl on, kdo musel utíkat. Kaly ho chytla pod krkem a oba se rozesmáli.
"Tak slepice, jo?!" zeptala se ho Kaly.
Ostatní už skoro brečeli smíchy. Efen to pozoroval stejně, jako Akrod před několika dny. Akrod si ho všiml a přešel k němu. "Na to si zvykneš. Oni už jsou takoví." řekl a přátelsky ho poplácal po rameni.
"Jo." přikývl Liky na Kalymu otázku.
"Co s ním mám teď udělat? Urazil princeznu."
"To chce jednoznačně popravu." poradil Evry.
"Milost. Jsem ještě mladý. Já nechci umřít!" zakřičel hystericky Liky.
"Navrhuji dát mu milost." zastal se ho Army.
"Dobrá tedy. Omluv se a dostaneš milost." prohlásila Kaly.
Liky jí poklekl u nohou a políbil ruku. "Princeznou, omlouvám se. Ty nejsi slepice… Ty jsi husa!"
To už nevydrželi ani oni a všichni se zhroutili smíchy.
"Teda, vy jste dvojka." pochválil jejich výstup Evry. "Ale teď vážně. Měli bychdom vyrazit do Arinu."
"Povede nás náš statečný bojovník Liky." oznámil Rengi, Liky hrdě vypjal hruď a zatvářil se nadmíru důležitě.
"To je blbost. Vždyť Liky to tu nezná. Efen je tu doma, tak ať nás vede on." navrhl Razzy.
"No, fajn." promluvil Liky rozčíleně.
"Ale, Liky. Tady nikdo neshazuje tvoji důležitost. Jenom upozorňujeme na jiné možnosti." uklidňovala kamaráda Kaly.
"Dobře, vždyť nic neříkám." rezignoval Liky.
"Tak jdeme, ne." vybídl je Evry.
Za několik hodin dorazili k branám Arinu. Vládci se rozplývali nad nádherou arinských věží a krásou města. Nikým nepozorováni vjeli Bránou králů do města. Projížděli klikatými uličkami a prostornými náměstími, až dorazili k zámku.

Král seděl s Irael v pokoji a povídali si. Společně vymýšleli plán, jak zachránit Akroda a neměli tušení, že on žádnou záchranu nepotřebuje. Irael králi ochotně pomáhala a byla mu na blízku snad čtyřiadvacet hodin denně.
Král byl od včerejška roztěkaný a nesoustředěný. Nedokázal myslet na nic jiného, než co Efen dělá v Kouzelném lese. Xarx mu nic neprozradil a tak ho napadaly různé myšlenky.
Náhle uslyšel na nádvoří dusot koňských kopyt. Vyskočil ze židle a doběhl k oknu. Venku na nádvoří stál Efen a s ním i skupina mladých lidí. Mezi nimi zahlédl Telron Akroda.
Král vyběhl z pokoje a zamířil chodbami na nádvoří. Irael ho následovala.
"Akrode!" vykřikl a radostně objal svého synovce.
V tu chvíli se kolem nich shromáždilo téměř celé obyvatelstvo zámku. Vládci si mezi sebou vyměnili radostné pohledy.
Na ochozu věze se usadil šedý holub a shlížel na ně s viditelným opovržením.
Král pustil Akroda z obětí. "Jsem rád, že se ti nic nestalo, chlapče."
Pak pohlédl na ostatní. Nikdo nemusel napovídat, co jsou zač.
"Vítejte, Vládcové, na arinském zámku." přivítal je a postupně si je prohlédl. Jeho pohled padl na Kaly.
"Je to možné? Ta podoba… Vypadáš přesně jako tvoje matka."
Tak přece, pomyslela si Kaly. Jsem Čaroelf.
"Vítej!" král objal i ji a pak všechny vyzval, aby vešli do zámku. Efen se od nich odpojil. Svůj úkol splnil a neměl jiný důvod zůstávat.

Všichni seděli ve velké místnosti a povídali si. Král chtěl o Akrodovi a Kaly vědět úplně všechno a kladl všem různé otázky.
"Jak jste se potkali s Efenem?" zajímalo ho.
"No, to by měla vyprávět spíš Kaly. Ona Efena potkala první. Začalo to tím, že se nám ztratila…" vyprávěl Evry.
"Cože?!" vykřikl zděšeně král.
"Nemusíš se bát, strýčku. Nic se mi nestalo. Naštěstí se včas objevil Efen. Napadli mě dva Skelorkové. Myslím, že to byli ti dva, co jsme s nimi měli už tu čest."
V té chvíli Telrona napadl důvod, proč měl Efena poslat do lesa. Zachránil mu neteř. Musí ho nějak odměnit.
"Myslím, že si určitě chcete odpočinout." řekl po chvíli a přivolal služebnictvo. Přikázal, aby je zavedli do jejich pokojů.

Kaly se nechtělo odpočívat. Vadilo jí, že Efen odešel, aniž by se s nimi rozloučil. Rozhodla se, že se projde po chodbách a prozkoumá zámek.
Procházela chodbami jen tak bez cíle, ale pak ji napadlo, že by se mohla podívat po svých kamarádech. Dlouho nepotkala nikoho, ale pak narazila na skupinku tří mladých gardistů. Byli si celkem podobní a přece každý jiný.
"Copak, děvče? Ztratila si se?" oslovil ji jeden z nich v domnění, že se jedná o někoho ze služebnictva.
"Ne, doslova. Je to tu moc velký. Ještě se tu pořádně nevyznám." odpověděla jim.
"My tě s radostí provedeme." nabídl druhý.
"Tak hezký děvče se tu jen tak nevidí." poklonil se třetí.
"Děkuju. Vy jste vojáci?" zeptala se.
"Kdepak vojáci. My patříme ke královským gardistů." odpověděl ji ten první.
"Pod záštitou samotného krále." ozval se druhý.
"A pod vedením velitele Efena." doplnil třetí.
Tak Efen je velitelem gardistů, pomyslela si Kaly. Tak není tak obyčejný. V duchu se usmála. Pak tu tedy je šance, že…
"Tak kam máš namířeno?" zeptal se první.
"Co se to tu děje? Neměli jste už být na stráži?!" ozvalo se za nimi. Po chodbě přicházel Efen.
"Efene, promiň. Jen jsme si povídali. Už jdeme." odpověděl mu jeden ze skupiny.
"Má paní, proč nejste ve svém pokoji?" zeptal se Efen, když si všiml Kaly.
Ti tři si vyměnili zoufalé pohledy. S kým jsme to vlastně mluvili? napadlo je.
"Efene, nemusíš mě neustále hlídat."
"Princezno, nemůžete se jen tak procházet po chodbách."
Gardisti zbledli. Ona je princezna! Za to bude určitě nějaký trest.
"Princezno, nechtěli jsme…"
"Omluvte naši troufalost…"
"My netušili…"
"Dovolovali si na vás?" zeptal se Efen a přísně si gardisty změřil: "Potrestám je."
"Ne, Efene. Všechno je v pořádku. Hezky jsem si s nimi popovídala. Nech je jít." přimluvila se za ně Kaly.
"Běžte!" rozkázal Efen.
"Děkujeme, pane. I vám, princezno." Gardisti se rychle vzdálili.
"Pojďte, princezno. Zavedu vás do vašeho pokoje." nabídl se.
"Efene, něco si mi slíbil." připomněla mu.
"Paní, tam v lese to bylo jiné. Tady se k vám musím chovat jako váš poddaný."
"Dobrá tedy. Děkuji, ale trefím sama." odmítla jeho nabídku, přestože vůbec nevěděla, kde je a vydala se pomalu chodbou.
"Princezno, prosím, tohle nedělejte." zavolal za ní, ale ona se ani neotočila.
"Prosím, Kaly." zavolal znovu. Tentokrát docela jiným tónem.
Kaly se otočila a usmála se: "Tak dobře. Přiznám se ti. Úplně jsem se tu ztratila. Doprovodíš mě?"
"Rád, ale takhle s tebou nemůžu jednat před ostatními."
"Dobře. Tak to trošku pozměníme: V přítomnosti někoho jiného než tebe a mě budu princezna, ale jinak Kaly. Platí?"
Efen přikývl, ale dobrý pocit z toho neměl.
"Nevíš, kde mají pokoje moji přátelé?" zeptala se.
"Nevím, ale můžu to zjistit." odpověděl.
"Princezničko naše, copak tu děláte? Měla byste se připravit na večer. Král dnes pořádá ples."
Na chodbě se objevila Kira, hned se chopila Kaly a vedla ji do pokoje.
Kaly se zoufale ohlédla po Efenovi. Ten se na ni smutně usmál a odcházel pryč.

"Efene, král chce s vámi mluvit." křikla za ním.
"Jmenuji se Kira a jsem vám k službám." promluvila k princezně.
"Děkuji, ale jaký ples?" zeptala se Kaly.
"Na konci každé Rady se koná ples a poslední zasedání skončilo před několika minutami."
"Aha, ale já neumím tancovat."
"Ale to je velký problém." chytila se Kira za hlavu: "Budete si muset zatančit s nejvýznamnějšími předsedy Rady. Je to takový zvyk. Nějak to zařídím. Nebojte se."
Zavedla ji do pokoje a odběhla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Haku Haku | 4. dubna 2010 v 10:33 | Reagovat

Strasne sa mi paci to ich vecne postuchovanie,su ako moja partia.Chudak Kaly,ak je ako ja-obe nohy lave...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama