Kapitola šestá - Noční setkání

1. dubna 2010 v 14:04 | Pret |  Vládci ohně
A je to tu. Na scéně se objeví další postava... byť drobet přízračná, ale stále důležitá... a taky se konečně ukáže, proč se Vládci vlastně poškorpili...


Fally pravidelně oddechoval na horní palandě svého pokoje, který byl, až na ten nepořádek, docela pěkný. Nábytek pokrývala vrstva prachu a všude po zemi se válely spousty věcí. Časopisy, oblečení, kazety a spousty jiných, pro Fallyho životně důležitých předmětů...
Akrod ležel na palandě pod ním a přemýšlel. Tušil, že nebezpečí přijde brzy, že je třeba mít se na pozoru a dát Vládce zase dohromady.
Opatrně, aby nevzbudil spícího Fallyho, nechápal, jak může tak klidně spát, prošel otevřenými dveřmi na balkon, který k pokoji náležel.
Nebe bylo bez jediného mráčku, jako kdyby žádná bouřka ani nehrozila. Nebe bylo jasné a plné hvězd. Měsíc putoval oblohou jako věčně bloudící král, který nemůže najít cestu zpět do svého milovaného království. Jeho světlo však ukazovalo cestu jiným zbloudilcům a to ho zřejmě těšilo...
"Co mám dělat?" zašeptal Akrod a upřel své smutné oči ke hvězdám, jako by je prosil o radu.
Hvězdy mu neodpovídaly, jen zarputile mlčely a laškovně poblikávaly. Akrodovi odpověděl někdo jiný. Byl to hrubý mužský hlas, který Akrod tak důvěrně znal.
Akrod sebou polekaně trhnul
a rozhlédl se kolem sebe. Nikoho neviděl a tak se začal přesvědčovat o tom, že se mu jen něco zdálo. Když tu mu hlas zopakoval...
"Ty moc dobře víš, co dělat!" řekl znovu hlas a zněl naprosto opravdově, jako by jeho majitel stál přímo vedle Akroda.
"To není možné! Ty jsi mrtvý, Xarxi!" odpověděl Akrod a znovu se rozhlédl, ale nic nespatřil.
"To je sice pravda, ale to přece nic nemění. Budu tě učit a pomáhat ti jako dřív. Rozdíl je jen v tom, že nemám hmotné tělo. Pamatuj si! Duše nikdy neumírá." řekl Xarx. Ano, byl to on. Akrod to už věděl, přestože stále nevěřil svým uším.
"Ale jak to?" nedalo mu, aby se nezeptal.
"Dokud nebude Aguom zničen, nenajdu klid." vysvětlil mu Xarx.
"Tak mi řekni, co mám dělat! Vládci se mezi sebou hádají..."
"Já vím," přerušil ho Xarx: "ale tím si musí projít každí Vládci. I já tím prošel. Vždy se najde nejméně jeden, který se jim v hádkách snaží zabránit. I tito Vládci ho mají mezi sebou... Komu z nich důvěřuješ?"
"Nevím, snad..." Akrod se zamyslel: "Snad Kaly. Dal jsem ji ohnivý květ a ..."
"Proč jsi ji ho dal?" přerušil ho Xarx rázně.
"Já nevím, prostě jsem chtěl. Udělal jsem něco špatně?" zeptal se Akrod. Nebyl si jistý, jestli něco nepokazil.
"Ne, vůbec ne. Naopak. Měl by sis s ní promluvit." poradil mu a na chvíli se odmlčel.
"Už se nemohu déle zdržet, ale vrátím se..." stihl ještě říci, než jeho hlas dozněl jako ozvěna a pak se ztratil úplně.
Akrod zůstal stát jako přimražený. Nečekal, že by se ještě mohl setkat s Xarxem, ale byl tomu z celého srdce rád. Už věděl, co dělat. Musí promluvit s Kaly, to se mu honilo hlavou
a byl ochoten udělat cokoliv, aby s ní mohl mluvit ještě tuto noc. Měl k ní důvěru, ale nevěděl proč.
Byla noc a Akrod se v tomto světě nevyznal ani ve dne, natož v noci. Byl už pevně rozhodnut vrátit se do pokoje a probudit Fallyho, aby se ho zeptal, jak najde Kaly.
Nemusel to však udělat, protože se v protějším domě otevřelo okno, přímo proti balkonu, a objevila se Kaly.
"Taky nemůžeš spát, Fally?" nepoznala ho a mylně se domnívala, že je to Fally. Jakmile přivykla měsíčnímu světlu, poznala svůj omyl: "Akrode, to jsi ty?" zeptala se pro jistotu.
"Ano, potřebuji s tebou mluvit." odpověděl.
Kaly se na chvilku zamyslela: "Tak se za chvilku sejdeme u ohniště." řekla a zmizela v okně.
Akrod na Kaly nečekal moc dlouho. Objevila se u ohniště chvíli po něm. Všude byla tma, trošku zmírněná měsíčním světlem, a siluety stromů vypadaly strašidelně. Akrod mávl rukou a v ohništi zapraskal oheň. Rázem osvětlil kousek zahrady a začal příjemně hřát. Bylo sice léto, ale dnešní noc byla celkem chladná.
"Tak o čem jsi chtěl mluvit?" zeptala se Kaly a dívala se do plamenů.
"Proč se hádáte? Musíš něco udělat, abyste byli zase tak soudržní." řekl Akrod jedním dechem a čekal, co mu Kaly odpoví.
"Hm, ale nevím, co. A navíc si myslím, že je to časem přejde. Remi už se nezlobí. Starosti mi dělá Rengi. Ten jeho odchod..."
"Jak víš, že odešel?" zeptal se udiveně. Překvapila ho, ale netušil, že to není naposledy.
"Byl za mnou Liky. Trápí ho to zřejmě stejně, jako nás dva." vysvětlila a zvedla se k odchodu: "Promluvíme si o tom zítra ráno."
"Co budeš dělat?" zastavil ji Akrod otázkou.
"Ještě nevím, ale na něco přijdu." pronesla tiše a zamířila k brance.
"Určitě..." dodala spíše pro sebe, protože si tím nebyla úplně jistá.
Kaly prošla brankou a namířila si to nejkratší cestou domů. Musela projít zahradou, která patřila k jejich domku. Cestou vymýšlela řešení. Nedalo ji to velkou práci, ale vždy je z nějakého důvodu zamítla.
Prošla zahradou a byla už u zadního vchodu, když si všimla stínu, který se zahradou mihl.
Byla jasná noc a světlo dorůstajícího měsíce se rozlévalo po zahradě a dodávalo korunám stromů stříbřitý lesk. Právě pro ten lesk vypadaly stromy jako z ryzího stříbra.
Kaly se zastavila a rozhlédla po zahradě, ale po stínu ani stopa. Přimhouřila trošičku oči a zadívala se do spleti větviček, květů a listí nízkých růžových keřů, které lemovaly zahradu po celém obvodu a prostupovaly nízkým laťkovým plotem. Ten plot tu stál léta a důstojně strážil zahradu. Však ho taky minulé léto Kaly nově natírala světle žlutou barvou, aby vypadal opět tak, jako kdysi. Pomáhali ji tenkrát úplně všichni. Remi a Rengi rozpoutali velkou barevnou bitvu. Takže za chvilku byl plot nabarvený a všichni důkladně namatláni barvou.
Kaly se při té vzpomínce pousmála. Tolik se u toho nasmáli...
Stín se mihl za obrovským kmenem jabloně, která majestátně rozprostírala své větve poseté malými zelenými jablíčky a dávala v parných dnech příjemný stín. Kaly ho dobře viděla. Vypadal jako lidský a tak ji napadlo, že by to mohl být Rengi. Neměla strach, ale byla zvědavá.
"Vylez Rengi! Já vím, že jsi to ty." zavolala a čekala, jestli je to opravdu on a objeví se.
"Jak si poznala, že jsem to já?" Rengi vyšel z úkrytu za jabloní a pomalu zamířil ke Kaly.
"Kdo jinej by tu asi tak strašil teď v noci?" odpověděla mu otázkou a čekala až k ní dojde.
Rengi k ní přišel a zeptal se na to, co ho trápilo celý večer: "Zlobí se Remi moc?"
Kaly se pousmála: "Už ne. Zajímalo by mě, proč se pořád do Remi navážíš?"
"Jak pořád?" ošil se.
Pojď, promluvíme si o tom vevnitř." navrhla Kaly a odemkla. Vzala za kliku a opřela se do dveří. Zadní vchod šel těžce otvírat a tak musela vyvinout velkou sílu, aby dveře vůbec otevřela. Povedlo se ji a dveře se s tichým vrznutím otevřely. Do předsíně vnikl kužel stříbrného měsíčního světla. Postrčila Rengiho dovnitř a zavřela dveře. Chodbu zahalila tma a tak Kaly rozsvítila. Zavedla Rengiho do malé kuchyně a jídelny v jednom. Byly to první dveře vpravo. Kaly v chodbě zhasla a rozsvítila v kuchyni. Vyzvala Rengiho, aby si sedl a sama šla připravit čaj. Za chvíli před Rengiho postavila bílý hrneček s velkými červenými puntíky, ze kterého vycházely drobné obláčky páry, které se kousíček nad hrnečkem rozplynuly v nenávratnu.
Kaly se posadila proti Rengimu a opatrně se napila horkého čaje z úplně stejného hrnečku, jako měl před sebou Rengi.
"Tak povídej!" vyzvala ho a položila hrneček na stůl.
"Nevím o čem." odpověděl zarputile Rengi a soustředěně pozoroval páru nad hrníčkem čaje.
"Proč Remi provokuješ?" zeptala se přesněji. Vůbec ji Rengiho tón neodradil.
Rengi neodpovídal a tvářil se, jako by ho Kaly mučila.
Kaly svitlo. V hlavě se ji zrodila myšlenka: Rengi s tím začal nedávno, tak by bylo docela možné, že se...
"Není to tím, že si se zamiloval?" zeptala se přímo, a když Rengi zvedl překvapeně hlavu, dodala: "Do Remi."
"Jak to víš?" zeptal se překvapeně.
Kaly si v duchu pogratulovala ke svým detektivním schopnostem. Usmála se na Rengiho a odpověděla: "Nevěděla jsem to jistě, ale jaký jiný důvod bys měl, než upoutat její pozornost, aby si tě všimla. Jenže jsi docílil jen toho, že by tě nejradši už nikdy neviděla."
"Tak co mám dělat?" zeptal se zoufale.
Kaly pokrčila rameny a na chvíli se zamyslela: "Musíš si u ní napravit reputaci."
"Ale jak?" Rengi vypadal zoufale. Kaly ho bylo líto, ale nevěděla , jak mu pomoci. Moc dobře věděla, že Remi ho teď nenávidí. Znala oba už skoro deset let. Kamarádili spolu už od školky a měla je oba stejně ráda.
Když Kaly neodpovídala, Rengi ji poprosil, aby o tom Remi ani nikomu jinému nic neříkala, a měl se k odchodu. Kaly mu to slíbila a vyprovodila ho ke dveřím.
Rengi ji nasadil brouka do hlavy. Umínila si, že ty dva dá dohromady stůj, co stůj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haku Haku | 2. dubna 2010 v 14:28 | Reagovat

A mame tu vysvetlenie(ach jaj Rengi,typicky to chlap-jeden aby im stale vravel co robit).No vazne ak sa neprestane spravat ako maly tak u Remi nema sancu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama