Kapitola devátá - Dobré ráno?

17. června 2010 v 15:04 | Pret |  Těžkost bytí
Je tu čtvrtek a tudíž opět Jack a jeho těžký život… Já ho měla taky, protože jsem tenhle díl dopsala jen tak tak…
Další kapitola… co k ní říct… uf, no… u téhle jsem chvíli váhala, co dál… ale jak vidíte, nakonec jsem se rozhodla. Ale dalo mi to teda zabrat… a neplačte, opět se v ději nikam zvlášť nepoposuneme… bude to zase kyblík nudy, ale slibuju, že se polepším…
Jack prožije neklidnou noc plnou děsivých snů. Zážitek s kontejnerem holt udělal své. A ráno taky není zrovna nejlepší, ale aspoň něco se povedlo. A co to je? Čtěte…





Jak se říká, ráno moudřejší večera. Večer moc moudrý nebyl. A Jack nebyl ráno moudřejší o nic víc. Navíc jeho snění spočívalo v děsivých pádech do kontejneru hlubokého zhruba jako Bajkal. A to se nevyspíte zrovna dobře, když se každé půl hodiny budíte na zemi. To se zrovna dělo Jackovi a můžete mi věřit, že z toho zrovna dvakrát nadšený nebyl. Dalo by se říct, že když ráno zadrnčel budík, byl pěkně vzteklý.
Zabručel, nadzvedl hlavu, popadl polštář a vší silou jím smýkl ke stolku, kde ležel nebohý budík. Byl sražen na zem, ale ani to mu nezabránilo v dalším vydávání toho příšerného zvuku.
Jack zaúpěl. Polštářem si totiž smetl i polovinu věci, co na tom stolku měl. Včetně sklenice s limonádou, která tam mimochodem stála už pěkných pár dní. Takže v něm nezbyla jediná bublinka… slušný větrák. Ozvalo se křupnutí skla při dopadnu na podlahu.
Posadil se na posteli a zíral na tu spoušť u postele. To ten den hezky začíná. Vyškrábal se z postele a hopsnul přes střepy. Podivil se své vlastní šikovnosti v rozespalém stavu, zamáčkl (zašlápl?) budík, otevřel dveře, zamířil do koupelny a málem se přerazil o psa.
Po tom, co mu dostatečně vynadal, se konečně doplazil do koupelny a pustil si na zátylek proud ledové vody. Doufal, že ho to probudí. Omyl. Neprobudilo, rovnou zabilo.
Zaúpěl, ale nedalo se nic nedělat. Jinak hrozilo, že prospí celý den. Omotal si hlavu ručníkem a doplazil se do kuchyně na snídani.

Matka byla ten den ještě doma. Pozdravil ji zabručením ne nepodobným jelenovi v říji. Zářivě se něj usmála a ignorovala jeho pokusy o spolknutí. Málem si tím, jak zívnul, roztrhl tlamku. Ledová voda nepomohla. Nejspíš trpí spací nemocí.
"Dobré ráno." Zašveholila. V tu chvíli si Jack uvědomil, jak svoji matku po ránu nesnáší. Hlavně za její přehnaný optimismus. Co bylo na tomhle ránu dobrého? Co bylo dobrého na jakémkoliv ránu? Hodně pitomý pozdrav.
"Brý." Vynutil ze sebe aspoň jednu slabiku a s přáním, aby tenhle den byl poslední, kdy se po ránu setkává s kýmkoliv s rodičů a musí reagovat na takovou stupidní větu.
Když před ním přistála voňavá snídaně, od toto přání opět opustil. Zlepšilo mu to náladu, ale jen do té doby, než do sebe to jídlo hodil. Současně s polknutím posledního sousta jeho nálada opět klesla na bod mrazu.
"Jak si se vyspinkal?" Za tuhle větu matku přímo nenáviděl. Jak se asi tak mohl vyspinkat? Špatně samozřejmě. Blbě spal, zdály se mu samé příšernosti. Probuzení taky nebylo zrovna nejlepší a ještě si připomněl ten týdenní zaracha. V duchu zaúpěl.
"Výborně." Odpověděl s nádechem ironie v hlase.
Matka si ho změřila zkoumavým pohledem. Bylo ji jasné, že ne.
"Na lednici jsem ti nechala adresu toho kluka." Líbla ho do vlasů a otočila se ke dveřím. "Otec povolil, že můžeš na to doučování, ale do šesti doma." Oznámila mu a zmizela v ložnici.
Jack vyskočil tak prudce, až se opět málem přerazil o psa, který se mu uvelebil u nohou. Málem přerazil není zrovna ten nejlepší výraz. On o něj zakopl. K přeražení naštěstí nedošlo, protože dvě půlky Jacka by byly rozhodně horší a otravnější než Jack v jednom kuse.
Ozvalo se vyčítavé zakňučení psa a nadávky člověka. Jack ležel na zemi rozpláclý jak přejetá ropucha. A docela si tak i připadal. Vydechl a rukou prohmátl žebra. Měl pocit, že při pádu uslyšel křupnutí. Ne, dobrý. Byla to jen halucinace. Jsou vcelku. Oddechl si. Znělo to spíš jako když parní lokomotiva vyfoukne páru.
Opatrně se zapřel dlaněmi o podlahu a pokusil se zvednout. Kupodivu to i šlo. Zkusil si pomalu kleknout. I to šlo. Pogratuloval si a postavil se. Heuréka. Jo, jde to.
Pak pomalu stočil hněvivý pohled na psa krčícího se pod stolem. "Tohle mi zaplatíš." Oznámil mu s nebezpečných zablýsknutím v očích. Pomalu se k němu vydal. Pes začal pomalu couvat.
Bylo to těsné, ale opět se prokázalo, že pes zdrhá podstatně rychleji než člověk, který ho honí. Jack se jen zamračil. Fajn, dostane ho příště. Pak mu pohled padnul na ledničku a zarazil se. Ocitl se u ní rychlostí blesku. Světlo nemohlo být rychlejší.
S bušícím srdcem strhl lístek z lednice. Shodil přitom několik magnetů, které pak lovil všude možně po kuchyni, protože měly jako na potvoru kulatý tvar, a tak se krásně rozběhly po celé místnosti.
Nicméně, teď už byl Jack spokojený. Může na doučování. A má čas do šesti. To se sice otec moc nepochlapil, ale i tak… To má skoro dvě hodiny čistého času. To není sice nejlepší, ale ani nejhorší…
Musí se pokojit s tím, co je. S vylepšenou náladou zapadl do pokoje, aby se oblékl. Ještě koupelna, vyčistit zuby, nagelovat vlasy. Při pohledu do zrcadla se pousmál. Dokonalost sama.
Popadl batoh a vyrazil z domu. Vchodových dveří to s ním málem švihlo. Ne, to ne. Ona ne. Čekala tam jeho současná přítelkyně. Nebo, že by se s ní už rozešel? Nějak si nebyl vůbec jist, ale jedno vědět stoprocentně. Tu holku už rozhodně vidět nechtěl. A to poslední, co potřebuje je se s ní vybavovat.
Slečna to totiž byla nadmíru nebezpečná. Jack si to uvědomil až pozdě. Respektive až ve chvíli, kdy ho pozvala, aby se přišel podívat na jejich trénink. Čekal mažoretku nebo něco podobného, ale tohle teda ne…
Jack se nikdy nezdržoval takovými detaily, jako co tu či onu slečnu baví. Hlavní bylo, že byla hezká a měla o něj zájem. Což bylo trochu málo a mnohý si o Jackovi myslel, že je hodně povrchní. Což prakticky byl.
Ale vraťme se k té krásné slečně, co čekala na Jacka u jejich domu. A kamže ho to vzala na trénink? No, na karate. Ano, na takový ten bojový sport. Jack nebyl příliš otrlá povaha a dívky si vždy představoval jako jemné bytosti. Aspoň ty, co s nimi chodil. A nějak nepočítal s tím, že by se mohla najít nějaká, co by mu mohla taky s úsměvem šlápnou do úsměvu.
Takže vzal zbaběle roha tehdy a hodlal ho vzít i teď. Akorát byl trošku problém v únikových strategiích. A to hodně velký. Žádnou totiž neměl.
Nahodil hrdinný výraz. Je to jen holka, co na tom, že zvládla sundat kluka o hlavu většího a tak třicet kilo těžšího. Jackovi nic nehrozí… opravdu, vše je ok.
"Ahoj, Jacku." Dívka jeho přehlížecí manévr nemínila vzít na vědomí.
Jack se tvářil jako by spolkl šťovík. "Ehm, chmp… ahoj."
Srovnala s ním krok. "Říkala jsem si, že tě překvapím."
"NO, to se ti vážně povedlo."
"Nepočkal jsi do konce tréninku." Vyčetla mu.
Jack ji sjel vyděšeným pohledem. Teď dostane ránu. "No, nepočkal… hele, neklapalo by nám to. Ty jsi taková… moc… no, to…"
Dívka ho sjela tázavým pohledem. "Moc co?"
Jack si přál zmizet. "No, taková moc… tamto… drsná."
"Cože?!?"
Přikrčil se a přimhouřil oči. "Jen mě nebij."
Chvíli se na něj dívala a pak propukla v hlasitý smích. "Tak ty se mě bojíš?"
"Jen tak trošičku." Připustil.
"Aha." Zdálo se, že se už nikdy v životě nepřestane smát.
Jack uraženě zamířil ke škole.
"Až někdy dostaneš rozum a přestaneš být takový posera, ozvi se." Zavolala za ním ještě a zmizela za rokem. Přivodil ji několik problémů, nemohla se přestat smát až do večera. Jak jsou ti chlapi někdy pitomí…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 d.nka d.nka | Web | 17. června 2010 v 17:44 | Reagovat

Chudák Jack.. mám takovej pocit, že mu ten pes zavinil už hodně otlučenin.. jinak hezkej díl.

2 Glorilian Glorilian | Web | 17. června 2010 v 17:47 | Reagovat

Hh... fakt "posera"... tipický kluk. =D
Jako vždy vtipné, vynikající počteníčko. Pošmákla jsem si. =d

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama