Prokletí

10. ledna 2011 v 0:09 | Pret |  Na přání...
Tohle je povídka pro Fëanor. Bylo trošku komplikované se doplácat k obrázku. Vše ale dobře dopadlo a obrázek ke mně doputoval. Jen mi chvilku trvalo něco na toto téma vymyslet… no skoro půl dne, ale… povedlo se. Múza přiběhla, nakopla mě a řekla: Neflákej se a piš! Tak jsem sedla a psala.
Takže, milá Fëanor. Tady je povídka pro Tebe. Jen je trošku krátká, za což se omlouvám… I tak doufám, že se ti bude líbit…

Pozn.: Hledala jsem nějaké pěkné jméno a nakonec se mi náááhodou povedlo… Inspirovala jsem se trošku v démonologii. A tenhle se mi zalíbil, tak jsem ho použila jako takovou inspiraci a půjčila jsi to jméno…

Salos - též také jako Zaleos; Velký Vévoda; má pod sebou 30 legií démonů; je pacifistické povahy; láska; jezdí na krokodýlu (zdroj http://pekelne.webnode.cz/jmena-od-s/)

P.S.: Takže, pokud i vy máte nějaký námět, napište mi ho prosím vždy jako koment k nějakému aktuálnímu článku z této rubriky... Vím, že jsem říkala, že každý týden jeden, ale když mám inspiraci, tak proč čekat???


Prokletí


Salos se snesl se k zemi a usedl na své oblíbené místo. Trávil zde hodně času. Nikým neviděn, nikým nezpozorován. Doufal, že dnes už by se to mohlo změnit. Dnes si přál, aby ho někdo viděl. Chtěl by být spatřen, celá jeho bytost po tom zoufale toužila. Ale rozhodně nebylo jedno, čí oči by na něm měly spočinout. A rozhodně to nebylo snadné.
Chtěl, aby ho viděl on. Chodil na to místo kvůli němu. Znal ho už tak dlouho. Pozoroval ho už od kolébky. Věděl, že je výjimečný. Na to měl zvláštní cit. Poznal to. Vždycky.

...

Proto také tak dopadl. Upadl v nemilost, byl proklet. Už jednou vyhledal výjimečného smrtelníka a pojal k němu hlubokou náklonnost. Odmítl pak vydat jeho duši a tvrdě za to zaplatil. To prokletí bylo strašné. Salos zachránil jeho duši od věčných muk v pekle, ale to co přišlo, bylo mnohem horší. On už ho nedokázal vidět, ikdyž Salos za ním chodil stále. Nemohl se od něj odloučit, byť tohle byla muka mnohem trýznivější. Díval se, jak sedá na jejich místě a volá ho jménem. Musel si myslet, že ho Salos opustil. To bylo to ze všeho nejhorší. Nemohl mu dát najevo, že to není pravda, že je tu s ním pořád. Bylo těžké snášet to. Radši by zemřel, ale copak to bylo možné? On jako nesmrtelný démon, pekelný vévoda, nemůže zemřít.
Po smrti toho člověka ho popadl záchvat zoufalství, který přerostl v zuřivost a málem tehdy způsobil zkázu pekel.
Znovu byl potrestán. Téměř tisíc let nesměl vstoupil do lidského světa. Za tu dobu ho běsnění přešlo, ale… jeho touha po blízké lidské bytosti ho zžírala dál a dál.
Před pár lety náhodou zabloudil do míst, kde potkal tehdy jeho. A tam spatřil v kolébce dítě, malého chlapce. Nemohl se nepousmát, cítil z něj jeho. Byla to ironie, jeho milý byl ženatý a zplodil potomka ještě dříve než potkal Salose. A to dítě… to dítě bylo několikátou generací, pokračováním toho rodu.

Čas ubíhal a Salos v tom chlapci stále víc a víc viděl jeho. Wal rostl a rostl. Salos za ním chodil a dlouhé hodiny ho jen pozoroval. Občas si k němu dovolil promlouvat, ale věděl, že je to zbytečné. Nemohl ho slyšel. Jeho hlas byl pro Wala jako našeptávání jeho nitra, velice slabé a sotva slyšitelné.

Jednoho podzimního dne Wal ulehl a zachvátila ho horečka. Zdálo se, že brzy vypustí duši. Salos u něj seděl, s dlaní položenou na jeho čele a bral si od něj to teplo. Jen díky tomu Wal přežil a uzdravil se. Od té doby se něco změnilo. Ačkoliv ho nedokázal vidět, dokázal vycítit jeho přítomnost. Myslel si, že to cítí svého strážného anděla. Salos se tomu jen ironicky smál. Strážný anděl a on? Kdepak, on jen… jen nechtěl, aby se mu něco stalo…

...

Zadumaně se zadíval do nebe. "Fušuju vám do práce, co?"
Vstal a protáhl křídla. Dnes asi nepřijde. Nejspíš ho povolaly nějaké povinnosti. Wal už byl dospělý. Už neměl na vysedávání u jezera čas. Znovu zachmuřeně upřel pohled do nebe. Pak vzlétl.

Po několik dní se Wal neukázal. Salos tam sedával každý den. Spousty hodin trávil v zamyšlení na břehu jezera a trpělivě čekal. Z toho čekání, doufání, že se Wal ukáže, ho už bolel každý sval v těle. Nikdy nemyslel, že by mohl pociťovat fyzickou bolest. Je démon, tak co se to s ním děje. Taková věc je přece vyloučená.
Bolela ho i duše. Duše? On přece žádnou nemá. Nesmysl. Prudce vstal a roztáhl křídla. Už chtěl vzlétnout, když uslyšel tiché kroky.
Nemohl to být nikdo jiný. Znal rytmus těch kroků i jejich zvuk. Netrpělivě pohlédl tím směrem.
Přicházel. S úsměvem a ručníkem přes rameno. Salos se pousmál. Koupel. Opatrně se zase usadil na své místo a složil křídla. Sledoval ho. Jak se pomalu přichází k jezeru, jak se zbavuje oblečení.
Brzy zašlo slunce za obzor a začala padat tma. Salos stále nebyl schopen odpoutat pohled od něj. Už mu jen pohled nestačil, chtěl se ho i dotknout. Přál si, aby to Wal cítil, aby ho viděl. Aby věděl, že tu je a dává na něj pozor.
Vstal a skočil do vody. Hladina se ani nezavlnila, ani kapka vody se nepohnula. Dostal se až k němu. Ikdyž Salos nemohl pociťovat nic, necítil ani dotek vody, byl v tu chvíli šťastný. Byl přece tak blízko. Přitom ho ale stále sužovala myšlenka, na jak dlouho vlastně…

Jednoho večera neměl Salos stání. Měl neodbytný pocit, že pokud Wala okamžitě nenavštíví, nedokáže myslet na nic jiného. Stanul u jeho postele a sledoval ho, už spal. Sklonil se k němu a svým dechem mu přivolal sen. To ještě jako démon mohl. Dát mu o sobě vědět aspoň takhle… přes vjemy a emoce.
"Nemůžeš mě vidět, ale já z tebe nespouštím zrak." Zašeptal. Ve stejný okamžik Wal otevřel oči a Salos měl pocit, že se dívá přímo do těch jeho.
Odvážil se natáhnout ruku a dotknout se Walovy tváře. Necítil ten dotek, ale přesto se usmál.

Salos, vévoda pekel, seděl na svém oblíbeném místě a zamyšleně hleděl před sebe. Přemýšlel, když se vedle něj zjevil jeden z andělů.
"Jeho duše je díky tobě v nebi. Zasloužíš si dík."
Otočil se na anděla s němou prosbou. Taky by si přál mít… duši.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dahaka Dahaka | Web | 10. ledna 2011 v 12:18 | Reagovat

Velmi pěkné, tahle se mi líbila. Taky bych jednou chtěla napsat něco na podobné téma s anděli. Jen najít odvahu. Díky za inspiraci.
PS: Neuvažuješ i o mém námětu?

2 Pret Pret | 10. ledna 2011 v 13:15 | Reagovat

[1]: Tak to víš, že uvažuju, už mám začátek napsaný... tipuju, že tak ve středu bych to už mohla být schopná uveřejnit.

3 d.nka d.nka | 10. ledna 2011 v 13:46 | Reagovat

Ah, dokonalé jako vždy. Krásná povídka.. ale bylo mi z ní trošku smutno x)..

4 Akkarra Akkarra | 10. ledna 2011 v 13:48 | Reagovat

Krásná povídka. Moc se mi líbila, je v ní spousta citu. :)A Salose je mi i líto...

[1]: Dah, jednoho anděla už jsi v povídkách uveřejnila - Sabraela - takže odvahu evidentně máš, tak se dej do toho, když tě tenhle námět láka. :) Držím palce.

5 Akkarra Akkarra | 10. ledna 2011 v 14:33 | Reagovat

http://www.imagebam.com/image/45b03a52468351  Strašně ráda bych si přečetla povídku na tenhle obrázek. Snad tě k něčemu inspiruje, Pret. I když mě vůbec nenapadá, co by se na tohle dalo napsat...

6 Fëanor Fëanor | 10. ledna 2011 v 15:59 | Reagovat

Páni, to je krása! Moc moc děkuju, ještě pro mě nikdo nikdy nic nenapsal:) A rohle je přímo úžasné!

7 Pret Pret | 10. ledna 2011 v 21:28 | Reagovat

[3]: Tobě se taky líbí všechno... :-))))

[5]: Zatím to nechám chviličku uležet, na první kouknutí mě nic nenapadlo, ale to je normální... na některé se musím vyspat...

[6]: Není zač a jsem ráda, že se líbí.

8 d.nka d.nka | 11. ledna 2011 v 6:23 | Reagovat

[7]: No a ne? Píšeš to přece TY. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama