Špinavý...

14. února 2011 v 22:01 | Pret |  Na přání...
Zjišťuju, že nejlépe se mi píše hodně pozdě večer. Tentokrát to bude zase temné dílko. Vážně z těch depresí nevyjdu... Ale aspoň se to k něčemu využije.
Tudíž, dnešní přání patří Noctis. Věnuji Ti tuto povídku a doufám, že budeš spokojená. Snažila jsem se. Ikdyž si nejsem jistá, jak moc odpovídá Tvému zadání... ale třeba to nebude tak hrozné...


Pokud si o mně dosud nikdo nemyslel, že jsem morbidní, tak nejspíš po tomhle začne.

Zase jsem potřebovala inspiraci, tak jsem použila již jednou osvědčené stránky.
Belial - žid., křesť. - Též jako Belhor, Baalial, Belias, Beliall, Beliel, Bilael, Belu, Matanbuchus, Mechembuchus, Meterbuchus; démon a též i charakteristika svévolníků; údajně velmi zdvořilý; též jako démon viny a lži; princ v pekle, velí 80 legiím démonů a konkrétně princ vládnoucího Severního pekla; ovládá prvek Země a je nad zemními démony; Zmiňován ve svitkách od Mrtvého moře


P.S. Počínaje dneškem mám i já svou betu, čímž jí děkuji. DÍKY, DÍKY, DÍKY!!!
A něco vám na ni napráskám později... Snad do té doby vydrží, přejte jí pevné nervy.



Utíkal. Nedbal deště ani chladu. Nebál se ničeho. Připadal si mrtvý, zrazený a... a špinavý. Tak strašně moc špinavý.
Proběhl ulicí, kterou se bál projít ve dne. Natož teď. V noci, chvíli před tím, než hodiny na vzdálené věži odbyly půlnoc.
Déšť bubnoval do střech, ozýval se v ulicích s tichou ozvěnou dopadajících kapek. Tloukl ho a ubíjel. Jako by ho chtěl zamlátit do země anebo z něj smýt tu špínu.
Plakal. Slzy se mísily s kapkami deště a vytvářely clonu, přes kterou skoro neviděl. Bylo mu to jedno. Co na tom, že každou chvíli zakopl, upadl a rozedřel si dlaně i kolena do krve? I to mu bylo jedno. Po tom, co se dnes stalo, mu bylo jedno už vše. Chtěl jen jedno. Smýt to ze sebe, to svinstvo, které se na něj dostal on. Jenže déšť ani slzy nepomáhaly.
Zastavil se. Cítil srdce tlouct až v krku, ale neměl pocit, že by byl naživu. Dnes ho zabil. Člověk, kterému věřil. Člověk, kterému říkal tati.
Opřel se o stěnu jednoho z otlučených domů té čtvrti. Dávno prázdných. Opuštěných a mrtvých jako byl on sám. Pomalu sjel zády dolů, obemknul pevně pažemi pokrčená kolena a přitáhl si je k tělu. Snažil se nevnímat slova, která mu zněla v hlavě. Dokola a dokola. Nešla zastavit. "To nic, Andy, je to v pořádku. Všechno je tak, jak má být. Neboj se. Matka ani sestra se o tom nedozví. Bude to naše tajemství."
Už nemohl. Nemohl se zbavit těch dotyků, které pálily na kůži a nechtěly zmizet ani pod náporem vody z nebes. Cítil je, stále a stále dokola. Bolely.
Vzhlédl k nebi. Upřel pohled vyplašených očí dvanáctiletého dítěte do temných mračen. Jako by žádal o pomoc. Ale ta nepřicházela...
Ano, je špinavý. Nemůže čekat pomoct, ne od nich.
Sklopil pohled do svých rozdrásaných dlaní. Přes bolest, kterou cítil v nitru, necítil nic jiného.
"Chci, chci ho zabít. Ale sám... " vzlyknul a snažil se opanovat chvějící se hlas: "... sám to nedovedu. Pomozte mi. Prosím, kdokoliv."
Pozoroval krev mísící se s vodou, jak pomalu odkapává na zem. Zavřel oči a pak ucítil, jak ho obklopuje cizí vědomí. Bylo blízko a bylo... hřejivé. Očistné jako plameny. Těšilo a houpalo ho ve svém náručí.
"Pomohu, to víš, že ti pomohu. Ale budu chtít něco na oplátku."
Ani nedýchal a čekal. Věděl, že se nemusí ptát, že svou odpověď dostane.
"Pomůžeš mi na svět, ano? Sám to nedokážu."
Andy pociťoval, jak ho cizí vědomí obepíná a vstupuje do něj. Pevně sevřel oči a dál nic nevěděl.

Probudil se. Ucítil lepivou mazlavost na rukou a podíval se na ně. Byly od krve, ale tak nějak věděl, že není jeho. Zvedl hlavu a odhrnul z očí vlasy slepené krví. Stočil pohled, aby si prohlédl, kde je. Byl doma, ale to co viděl... na stěnách stříkance krve a kolem cáry čehosi, co dřív mohl být člověk. Nic na to nepoukazovalo, ale Andy to věděl. Věděl, že tohle zbylo z jeho otce.
Nebylo mu to líto. Nebyl si jistý, jak to udělal, ale věděl, že to udělal. A pomohl mu on. Belial. Démon, kterému propůjčil své tělo. A který tam stále byl.

Seděl u stolu a strážník mu pokládal otázky. Andy mlčel s mírným úsměvem na rtech.. Bylo jasné, že nebylo v silách malého kluka takhle rozsápat vlastního otce. Jeho úsměv pokládali za následek prožitého šoku. Očistili ho od krve a převlékli do čistých šatů. Stále se usmíval. Jeho úsměv spoustu lidí kolem děsil. Ale byl to jen kluk a byl evidentně v šoku. A stále se usmíval.

Vyšel ven do ostrého poledního slunce. Paprsky zaštípaly na tvářích a Andy přivřel oči. Už ho slunečné počasí nenaplňovalo radostí. Teď měl mnohem raději, když bylo zataženo. Tmu či šero, které přesněji vystihovalo pocity, které se teď usadily v jeho duši.
"Výborně, Andy, jsi velmi šikovný chlapec. Teď jsem něco udělal já pro tebe a teď jsi na řadě ty."

Městem letěla zpráva o malém chlapci, který se stále děsivě usmíval. Lidé se ztráceli a za sebou zanechával jen krvavé cáry masa a šplíchance krve. Ten chlapec měl neuvěřitelnou sílu a pastor Farly byl přesvědčen, že ho posedl ďábel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fëanor Fëanor | 14. února 2011 v 22:08 | Reagovat

Bojím, bojím...

2 Noctis Noctis | 15. února 2011 v 11:04 | Reagovat

ah tak to byla naprosto super a dokonale, povidka temna zahadna a brutalni,sice nebyla podle toho co jsem chtela ale jsem hluboce překvapena a o to vic se mi libi,moc dekuju za nadhernou povídku těším se na dalši p. z tveho šuplíku :-)

3 Pret Pret | 15. února 2011 v 17:25 | Reagovat

[2]: Není zač...
Ehm, jsem trošku ujela... Ale tak démona a jeho vyvolávače tam máš... Jen jsem to pojala trošičku jinak a smrt je tam taky :-))) Tak nic lepšího mě nenapadlo... Třeba se příště trefím lépe... :-D

4 Zakuro Zakuro | E-mail | 27. ledna 2014 v 20:44 | Reagovat

Ještě lepší. Úžasná povídka, jen škoda, že není na kapitoly. :-D. Jinak palec nahoru. :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama