Cela

23. dubna 2011 v 0:07 | Pret |  Na přání...
Tohle už tu dlouho nebylo... Zase si na mě někdo něco vymyslel... Opět Mrně a opět se jí to moc nepovedlo, jelikož tahle jednorázovka je opět mírně depresivního ladění... (Jiné jednorázovky ani neumím no.)
Dnešní motiv byl dva "milenci", kteří se nikdy nemají možnost obejmout... Tady je tedy můj pokus na toto téma...

Pokud máte nějaké nápady... sem s nimi!




Otočil se. Zvuk odemykání v těchto místech nezazněl příliš často. Byl to velmi vzácný zvuk a znamenal jedno: buď někdo zemřel a vynášejí jeho mrtvolu a nebo přivedli někoho nového. O co větší překvapení bylo, že ten zvuk zazněl blízko jeho cely. Troufal si odhadnout, že to byla přímo ta sousední.
Už příliš dlouho se tu nic nedělo. Byl klid. Dokonce začal být přesvědčený, že už je v těch kobkách zavřený jen on sám. Čas přestal odhadovat už dávno. Denní světlo se sem nedostalo a umělé osvětlení loučí bylo stejně časté jako úplné zatmění slunce. Byl přesvědčený o tom, že kdyby se mu povedlo toto vězení jednou opustit, sluneční světlo by ho mohlo i oslepit. Jeho zrak za ty roky už přivykl temnotě panující tam dole. Byl tu už příliš dlouho. Dávno tomu, co ho sem dovlekli ještě jako dítě. Dodnes se nedozvěděl proč vlastně. Hrajete si venku a najednou pro vás přijdou ozbrojenci, popadnou vás a bez jediného slova vás zavřou do kobky. Jen tak, pro nic za nic. A nebo to mělo nějaký důvod?
Po nějakém čase uslyšel hlasy. Tedy spíš hlas. Mužský. Nadával, bouřil se, odmítal. Dle zvuků z chodby vězení se nejspíš strhla i nějaká potyčka. Přitiskl se k mřížím a snažil se něco zahlédnout. Sem se nechodilo s loučemi. Byl přesvědčený o tom, že i to jídlo roznášejí slepci. I on už byl jedním z nich. Hodně času trávil na zemi. Ležel a se zavřenýma očima snil o tom, jaké je to tam venku. Je jaro? Nebo zima? Prší a nebo svítí slunce?
Ze sousední cely oddělené zdí zaslechl kroky. Rozhněvaný hlas plival jednu kletbu za druhou a na věznitele svolával v nejlepším případě mor. Uklidní se. Časem se každý uklidnil.
Pomalu se postavil a přešel ke zdi. Nemluvil. Bál se použít hlas. Už dlouho s nikým nepromluvil. Občas mluvil sám se sebou, ale pak si připadal jako blázen. Jen poslouchal…

"Jaké je to tam venku?" zeptal se a bál se, že jeho hlas bude znít nepřirozeně.
"Jaké je to venku?" zeptal překvapeně: "Jak dlouho jsi tu?"
Chvilka ticha. "Dlouho."
"…"
"Prosím…"
"Začátek léta… Slunce příšerně pálí. Jsou teď děsná vedra."
"Díky."

"Jak dlouho jsi tu?"
"Nevím, přestal jsem to vnímat. Deset let? Víc? Nevím."
"Bože…"
"Ten s tím nemá co dělat…"

"Měl jsi tam venku někoho?"
Smích. "Já? Ne! Nějak o mě žádná nestála."
"Hezky se směješ."
"Cože?"
"Tvůj smích…. Je… příjemný."
"Myslíš, že se odsud někdy dostaneme?"
"Dostaneme. Až budou vynášet naše mrtvoly."
"To není dobrý."
"Ne, to není."

"Podej mi ruku!"
"Cože?!"
"Podej mi ruku." Zopakoval trpělivě. "Skrz mříže, určitě ji protáhneš. Chtěl bych se tě dotknout."
"Proč?" opatrně prostrčil ruku.
"Tak strašně dlouho jsem se nikoho nedotknul. Chtěl bych vědět, jaké to je. Dotknout se něčí kůže."
"Dobrá."
V té tmě opatrně nahmátnul jeho dlaň. Byla jemná a teplá. Pousmál se a propletl s ním prsty. "Zvláštní…"
"Co?"
"Ten dotyk."
"Co je s ním?"
"Je příjemný."
Celami se ozval smích.
"Krásně se směješ."
"Já vím."
"Miluji to."
"I to vím."
"I tebe!"
"Opravdu?"
"Ano."

Seděl zády opřený o zeď, těsně u mříží a svíral tu teplou dlaň. "Přál bych si tě obejmout."
"I já."
"Nenávidím to tu. Poprvé od té doby, co tu jsem… to tu opravdu nenávidím."
"Proč až teď?"
"Nemůžu k tobě…"
"A to tolik vadí?"
"Miluji tě."
"Já vím." Sevření prstů zesílilo.

"Spíš?"
"Ne. Sním."
"O čem?"
"O tobě. O tom, jaké by to bylo… venku."
"Proč se tím zbytečně trápíš?"
"Chci víc."
"Co víc?"
"Tebe. Celého."
"To nejde!"
"Sakra, já to vím!"
"Miluješ mě?"
"Ano, miluji… velmi."
"Pak to musí stačit."

"Lásko…"
"Ano?"
"Měl jsem sen."
"O čem?"
"O tobě."
"Skutečně?"
"Ano."
"Vždyť ani nevíš, jak vypadám."
"To nevadí. Máš tak nádherný hlas, musíš být nádherný."
"A co když nejsem?"
"Pak si to mohu klidně představovat, protože pravdu nikdy nezjistím."
"Tak tedy ano, jsem nádherný."
"Děkuji."

"Řekni mi, o čem ten sen byl…"
"O tobě."
"To už vím."
"Byli jsme spolu venku. Na louce. Seděli jsme vedle sebe a já se ti díval do očí."
"Jakou měly moje oči barvu?"
"Modrou. Jako obloha bez mráčku. Jasnou modř. Nádherou… Jaké jsou tvé oči?"
"Jasně modré."
"Miluju modrou."
"Už jsi ji přece neviděl tak dlouho."
"Ale mám ji v paměti. Vždycky jsem ji miloval."
"Podej mi ruku prosím. Chci tě cítit."

"Bože můj, tolik bych tě chtěl vidět, sevřít tě v náručí."
"Prosím mlč. Nemluv o tom, neunesu to!"
"Jednou… přece musíme být spolu!"
"Vždyť jsme! Víc není možné."
"Ksakru, chci se tě dotýkat! Už mi tohle nestačí!" Rána do zdi.
"Nemůžeme s tím vůbec nic dělat! Ale jednou spolu budeme, slibuji."
"Kdy?"
"Až přijde náš čas…"
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mrně Mrně | 23. dubna 2011 v 0:12 | Reagovat

Je to napsaný krásně a zajímavě.. až na to, jak je to smutný.. už nevymýšlím žádný depresivní náměty, zaúkoluju tě něčím veselým.. až na něco přijdu. :-D Pro mě bez konkurence.. píšeš nádherně..

2 KrISten KrISten | Web | 23. dubna 2011 v 0:13 | Reagovat

moc hezké:)

3 ElenEstel ElenEstel | 23. dubna 2011 v 18:23 | Reagovat

je to krásné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama