Most

20. března 2012 v 22:01 | Pret |  Na přání...
Takže, po x měsících jsem dokončila téma, se kterým přišlo Mrně. Dalo mi to zabrat a není to tak docela bez výtek, ale třeba z toho časem udělám nějakou delší záležitost. Sharivari, která tuto povídku obetovala, velice děkuji. I za ostatní připomínky, nejen k této povídce :-D Děkuju.
Je tak trochu depresivní, je tam smrt a konec... je to... jak mi napsala Sharivari... balada... Ale vážně se mi to označení líbí. Asi jo :-) Je to balada :-)
Připomínám, že stále tu je možnost naťuknout mě nějakým tématem, slovem, obrázkem... prostě cokoliv, o čem byste si rádi početli. Stačí napsat do komentů, případně přímo mně :-)




Podzimní vítr už dávno očesal všechny stromy v okolí. Jen na dubech pořád zůstávalo listí. Seschlé a hnědé, bez života. Kdyby s ním občas nezahýbal vítr, nejspíš by tlelo přímo na stromě. Bylo sychravo. Lehce mrholilo a vítr zalézal až do morků kostí. Byl prudký a studený.
Proběhl dubovou alejí a zastavil se až na mostu, který ji spojoval s další částí na druhé straně řeky. Most byl starý, dřevěný a při každém kroku neuvěřitelně skřípal. Josh se toho zvuku vždycky bál. Už jako dítě. Zdálo se mu, že to někdo naříká. Že pláče. Znal několik historek, které se k tomu starému mostu vázaly. A kupodivu jeho teoriím neodporovaly.
Dneska mu ale bylo jedno, jak moc ho jeho fantazie ve spojení s tím mostem děsí. Teď byl vyděšený z něčeho jiného. Otčím na něj dnes zase vztáhl ruku. Šrám způsobený přezkou pásku se táhl od vnějšího koutku levého oka až skoro do poloviny tváře. Bolelo to. Příšerně to pálilo. Myslel, že ho tentokrát vážně zabije. Byl tak rozčílený.
Opřel se lokty o zábradlí, prsty opatrně zkoumal rozsah zranění a díval se do vody. Chtěl od toho všeho utéct. Při pohledu na vířící temný tok pod sebou se nemohl zbavit pocitu, že v té studené vodě by mohl najít klid.
Chtěl se přehoupnout přes zábradlí a zjistit, jestli by to tak vážně mohlo být. V okamžiku, kdy se k tomu skutečně chystal, nemohl. Jakoby ho uchopily dvě pevné paže a zadržely ho. Nepustily. Otřásl se chladem, který mu proběhl tělem.
"Nedělej to, Joshi!" uslyšel u svého ucha a přece jakoby z dálky.
Věděl, že je tu sám. Když přišel, nikdo tu nebyl. A kdyby přece, slyšel by jeho kroky na mostě. Roztřeseně zavřel oči.
"Neubližuj mi." zašeptal tiše, vystrašeně a pod silným neviditelným stiskem se pomalu choulil do sebe.
Ucítil závan na krku a pak stisk povolil. Když si dovolil otevřít oči, nikdo na mostě nebyl. Jen trámy občas lehce zavrzaly pod náporem větru. Pomalu couval z mostu na pevnou zem. Byl vystrašený a zmatený. Co to bylo?

Srdce mu bušilo až v krku, když se znovu blížil k mostu. Ani pořádně nevěděl proč. Byla to ironie. I když se tam včera vyděsil skoro k smrti, přesto tam měl pocit, že je v bezpečí. Ten zvláštní pocit. Cítil někoho blízkého.
Pod nohama mu zavrzaly staré mostní trámy a opět stanul u zábradlí. Opřel o něj dlaně a chvíli pozoroval vodu pod sebou. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.
"Vím, že tu jsi." řekl tiše, spíš pro sebe. Cítil zvláštní mrazení v zátylku, kterého ale tentokrát nijak neděsilo. Přivřel oči, zvedl ruku a přejel po sotva zhojeném šrámu. "Prosím."
Těžký studený závan mu na chvíli vzal dech. Tentokrát se ale žádný hlas neozval.
"Já… já vím, že mi nechceš ublížit." Zavřel oči. To byl dokonalý způsob, jak přestat panikařit. Místo prázdného vzduchu za zády si tak mohl představit, jak za ním stojí někdo reálný. Skutečný.
"Vím, kdo jsi." pokračoval Josh, "Před patnácti lety… Charlie… utopil se v řece."
Ucítil dotyk na tváři. Na levé, zhyzděné ošklivých dlouhým šrámem. A pak ten hlas. Zdálky a přesto zatraceně blízko. Jakoby mu někdo šeptal do ucha. "Bolí to?"
Ignoroval otázku. "Jsi duch, že jo? Duch toho kluka, co se tu zabil."
Chlad i pocit doteku zmizel. Rychle otevřel oči.
"Ne, počkej! Já tě nechtěl urazit. Prosím, zůstaň!" jeho zoufalý hlas prořízl noční mlhu. "Prosím."
Odpovědí mu bylo jen tiché vrzání trámů a šplouchání řeky ploužící se pod mostem.

Znovu. Další a další den. Chodil tam stále, přesvědčený o tom, že se duch mrtvého zase ukáže. Sedával na mostě, nohy spuštěné dolů a pozoroval vlnky na řece, jak se rozbíjí o nosné trámy. Přitom povídal, co mu slina na jazyk přinesla.
"Ta oslava včera nebyla nic moc. Strašná nuda. Věřil bys tomu?"
Uslyšel vzdálený zvonivý smích.
"Jsi tu!"
"Ano."
"Věděl jsem to." Přivřel oči, když ucítil dvě paže, které se mu ovinuly kolem hrudi.
"Já vím."
"Předtím… neozval ses." vyčetl mu. Chodíl sem od toho večera, kdy si chtěl vzít život, každý den. Každý prokletý den v jeho příšerném životě. Musel vypadat jako blázen, když si povídal sám se sebou. I když o sobě dodneška nedal duch Charlieho vědět, Josh jeho přítomnost tušil. Nemusel se ho ani dotknout, stačilo jen to, že byl poblíž. A tak Josh povídal a povídal. Sám se divil, kolik je toho schopný vyprávět a jak se vším tím vyprávěním odplouvá trocha té bolesti a zármutku.
"Nechtěl jsem rušit tvé vyprávění. Rád poslouchám tvůj hlas."
Usmál se. Tak vzácný stav jeho obličeje. Moment, kdy ani ta nejhroznější jizva na tváři ani na duši, není tak zlá. "Jsi můj přítel."
Chvilku bylo ticho, než se jemný přízračný hlas ozval znovu. "Přítel? Já?"
"Jediný, kterého mám." řekl chlapec tiše. "Dovol mi být tvým přítelem."
"Dobrá."

Ostrá bolest v boku ho nutila pořád a pořád zpomalovat. Jen silou vůle se dostal na most, kde pomalu klesl na trámy starého, trouchnivějícího mostu, který už nikdo nepoužíval. Bylo šero. Pomalu zapadalo studené podzimní slunce za obzor. Ve vzduchu bylo cítit tlející listí, dřevo a… vůně teplé krve. Mísila se s dřevem mostu. Stočil se do klubíčka a v duchu volal toho jediného, kdo ještě dokázal tišit jeho bolest.
Pevně sevřel víčka. Chtěl přiživit iluzi, že jeho jediný přítel, jediný komu záleží na jeho životě, je skutečný.
Brzy ucítil jeho ledový dotyk. Ledové prsty sevřely hlubokou ránu v boku. "Bolí to?"
Usmál se. "Ne." I kdyby ano, s ním necítil bolest. "Chtěl bych s tebou být už navždy."
Chladné rty na tváři. "To nechtěj. Věčnost prokletých je příliš dlouhá."
Vydechl a zvedl svou ruku, aby i přes pevně semknutá víčka našel jeho tvář. "Jen s tebou mám pocit, že žiju." Prsty jemně putovaly po tváři, kterou nikdy neviděl, ale představoval si ji v každém snu.
"Joshi…", zvonivý hlas náhle dostal nádech zoufalství, "kéž bych nebyl tak zbabělý."
"Tak nebuď." zašeptal prosebně, "Chci zůstat s tebou. Je mi jedno, jak dlouhá je věčnost. Prosím!"
"Nemůžu. Máš život před sebou."
"Nemám, Charlie." zašeptal Josh a zvedl ruku zbarvenou vlastní krví. "Vidíš? Silně krvácím. Sice je chladno, ale i tak budu do rána mrtvý."
"Joshi." řekl hlas tiše. Po zvonečcích už nebylo ani památky. "Dojdeš tak klidu, kterého se sebevrahům dostat nemůže. Nezahazuj to."
Josh se pomalu nadechl. "Sebevrahům." zopakoval tiše. Už pochopil. Už přišel na způsob, jak s Charliem. Pomalu se posadil a ostře zalapal po dechu. Bolest se pomalu rozlézala tělem a už ani chlad ducha ji nedokázal zahnat. "Snad mi to dokážeš odpustit."
"Co-?" has se zasekl a vyzněl do ztracena. Temná hladina řeky se zavřela. Josh zmizel pod hladinou. Jeho tělo se nikdy nenašlo, stejně jako před patnácti lety.

Kdyby šel kolem mostu někdo, kdo dokáže vidět neviděné, nejspíš by se mu naskytl velmi zajímavý pohled.
Přízračná postava seděla na mostě, nohy spuštěné dolů a lehce s nimi klátila. Na tváři se Joshovi rozlil spokojený úsměv. Charlie klečel za ním, objímal jeho hruď a hlavu si opíral o jeho rameno. Sebevrahové prý nemůžou dojít pokoje… ale co když se pleteme?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | Web | 21. března 2012 v 19:22 | Reagovat

Hodně zajímavé téma a filosofická myšlenka na závěr... Teď budu zase celý večer přemýšlet. :) Díky.

2 Noctis Noctis | 21. března 2012 v 21:11 | Reagovat

souhlasím s yellow, naprosto uchvacující a nádherná povídka ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama