První část

6. ledna 2015 v 15:28 | Pret |  Vinen, slavný soude!
Stal se zázrak, nebo možná přišel konec světa? Ne, to jen Pret zase studuje a má zrovna zkouškové. A co je lepší než se učit? Psát. Takže... konečně.
Za publikaci vděčím Voldíčkovi, mé velké lásce. Voldíček to totiž (narozdíl ode mě) s blogem umí. Takže jsem správu blogu přehodila na povolanějšího člověka.
Každopádně přeji všem, ať je rok 2015 ve znamení zdraví, štěstí a úspěchů. A moje velké předsevzetí? Budu se poctivě učit (CHACHA!!!), zhubnu (tomu přece sama nevěřím) a budu letos publikovat.




Několik měsíců po událostech Motýlka….

Mávnul na Matěje a zamířil dozadu. Dan po škole vždycky mizel rovnou sem. Nebral to jako práci, spíš jako zábavu. Způsob, jak se odreagovat od těch informací, co do nich horem dolem cpou ve škole. Chvíli dělat něco jiného, než sedět na učením. Chvíli se nezaobírat učením, ani ničím jiným. Taška letěla do kouta a hned stáhl bundu. Bylo tu dost teplo na zimní bundu.
Matěj nakoukl dovnitř a hodil mu zástěru s logem kavárny. "Dělej, dneska je tu docela frmol. Už jsem se modlil, aby se tu někdo ukázal. Lukáš musel zmizet dřív a Markéta ohlásila nemoc. Nejspíš zas s tím jejím provozovali sex v přírodě. To ochcípe vždycky," ušklíbnul se. "Tak šup. Už si připadám jak automat na úsměvy. Chce to na place novou krev. Mimochodem, co ta zkouška?" zeptal se zvědavě.
"Frmol, pamatuješ?" Dopnul poslední knoflíček a uvázal si zástěru.

"Hele, je tu zas," ušklíbnul se Matěj a kývnul ke stolu, kde se usadil Míša v doprovodu muže s přímo nadpozemskou aurou.
Dan se k němu naklonil přes pult a zazubil se. "Hádám, že si ty dva mám vzít na starosti já."
"Prosím," zaúpěl Matěj. "Já se s Michaelem moc nemusím. Rozmazlenej bohatej spratek. Člověk tu maká, aby si přivydělal, a on se na něj bude ještě blbě šklebit. A toho, co má s sebou… Bože, toho vidět Denis, tak se po něm bude plazit jak břečťan, dokud ho neukecá."
Dan se rozesmál. "Mě tyhle typy nelákají."
"Já vím, ty jsi na docela jiný."
Úsměv se z Danovy tváře vytratil. "Poslyš, nech si ty narážky. A obsluž si je sám." Ztratil se dozadu. Matěj se zašklebil. No co, toho pitomečka namyšleného ustojí.
Matěj se nadechl, popadl meníčko a zamířil k těm dvěma. "Dobrý den, co vám mohu nabídnout?" položil před oba desky se seznamem lákavých zákusků.
Míša se uculil. "Zdar Mates, jak dopadla psychologie?"
Matěj ho probodl vzteklým pohledem. Šprt se mu bude posmívat? "Hádej."
"Vyletěli jste, co?"
"Dáš si něco, nebo se mi budeš vysmívat?"
"Dvojitý presso," objednal si ten muž vedle velice ledovým hlasem.
"Dám si Malakova a k tomu bílou čokoládu."
"Hned to bude," otočil se Matěj na patě a zmizel vzadu.
"Nemá tě moc v lásce," odtušil Gabriel a ušklíbnul se.
"Jak jsi to poznal?" zazubil se Motýlek. "Jen prosté nedorozumění. Nic víc. Radši mi prozraď, co za překvapení to plánuješ?"
"Už jsem se domluvil s Lexem. Včera jsme spolu mluvili po telefonu, souhlasí, aby to bylo u něj v baru."
"Ty ses domluvil s Lexem? Nevěřím."
Gabriel se ušklíbl. "Jsme oba dospělí, dokážeme se domluvit."
"Jistě," odtušil. "Jen mám podivný pocit, že to zase skončí kdovíčím."
"Necháš mě domluvit, spratku?"
Zazubil se a pokrčil rameny. "Záleží na tom, co z tebe vypadne."
Gabriel protočil oči. "Plánuju pro Vítka oslavu. Jak ho pustí z nemocnice, měl by být s těmi, co… no, víš, jak to myslím. Po všech těch pooperačních vyšetřeních bude chtít být s normálními lidmi."
"Upřímně, já si myslím, že touží spíš po tom být s tebou nějakou dobu sám. Ne být strčen do davu lidí. Ať už normálních, nebo doktorů. Měl jsi na mysli doktory, že jo?"
"Myslíš?"
Teď protočil oči Motýlek. "Jsem si jistý. Naprosto. Co to spíš nechat až za pár dní. Až se dá trošičku do kupy a užije si tvé naprosto milé a okouzlující společnosti."
Gabriel se ušklíbnul. "Jsi čím dál drzejší."
"Společná krev mi dává tu pravomoc," zazubil se Motýlek. "Co by sis beze mě počal, že jo."
"Dokážu si to úplně živě a v barvách představit," odtušil Gabriel. Pohled mu sklouzl na dva mladé číšníky, co rozhodně nepracovali a civěli na ně. "Víš, začíná mě až děsit, jak jsi mi podobný."
Motýlek se zářivě usmál. "Ooo, nikoliv, bratříčku. Ty jsi zlý a lidi urážíš přímo. Já na to jdu rafinovaněji."
Starší bratr si povzdechl a přestal vnímat, co mu ten mladší říká dál.


O několik měsíců později… Je to už skoro rok, co odjel Lex...

"Romane, Romanéééééé."
Otočil se za hlasem, aby viděl, jak se za ním po ulici žene Motýlek. Zastavil a počkal, až k němu doběhne.
"Ahoj, co ty tu? Měl jsem za to, že jsi byl v Americe."
"No, už jsem zpátky. Byl jsem tam jen chvilku. Tři měsíce," zazubil se jen lehce zadýchaně. "Ale musel jsem se vrátit. To víš, Gabča je beze mě absolutně nemožný. Navíc mě nasral Kolumbus, pořád stejnej vůl a pořád stejná ztráta času. Už aby se vrátil Lex."
"Máš o něm nějaké zprávy?" zeptal se Roman. Nikdy předtím s ním o Lexovi nemluvil, ale poslední dobou se neozýval a Roman začal být nervózní. Chyběl mu. Příšerně. S Kubou poslední dobou nic nebylo, protože byl věčně s Martinem a ti dva spolu chodili jako siamská dvojčata.
"Ne, promiň. Už hodně dlouho se mi neozval." Pokrčil rameny. "A ty?"
"Ne," zamračil se Roman, "poslední dobou se neozývá."
"A jak to jde v baru?" rychle stočil hovor, když si všiml Romanova výrazu. "Slyšel jsem, že ti to vedení fakticky jde. A to jsem slyšel chválu od samotného archanděla."
Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. "Ani nevím, prostě to tak nějak udržuju, než se vrátí Lex."
"Asi náročný při škole, ne?"
"Ani ne, dost mi pomáhá Kamil. Nebýt jeho, tak jsem byl ze začátku v troubě."
"Počkej, Kamil… to je ten barman s těma nádhernýma očima?"
Roman se na něj podíval stylem: No to snad nemůžeš myslet vážně. "Promiň, po takových věcech já u chlapů nekoukám."
Zazubil se. "Pravda. Tak jinak… Hnědý vlasy, krátký… oříškový oči… nosí takový ten kožený náramek na zápěstí."
"Jo, bude to on. Jen ty vlasy má teď delší."
"Fakt? No nekecej. A sluší mu to?"
"To já fakticky neposoudím," zaúpěl Roman.
"Sorry," zazubil se Michael. "Hele, ale když už tě tu mám, dal by se bar zamluvit na privátní oslavu?"
"Jistě, kdy?"
"Nooo, ještě jsme to moc neprobírali… ale tak koncem příštího týdne?"
Roman přikývl. "Oukej, ale napiš mi ten termín co nejdřív. Ať to můžu zarezervovat."
"Paráda," zazubil se Míša ještě víc.
"A o co půjde? Narozeniny?"
"Kdepak, zásnuby."
Roman se rozesmál. "Cože? Ty se budeš zasnubovat? S kým proboha?"
"Ale kdepááááák já. Tak jako, Gabriel po té operaci požádal Víťu o ruku. Už to bude skoro rok, ale pořád se to nějak neřešilo."
"To si děláš prdel! Jak to, že o tom nevíme?"
Motýlek mávl rukou. "Protože můj bratr je idiot a zas z toho chce vycouvat. Prý to jen tak plácl ve stresu. Ale to mu teda nedovolím. Vítek to moc neřeší, nechce Gabriela nějak nutit."
"Takže donutíš Gabriela ty?"
"To si piš," usmál se Míša. "Víš, když už něco takového nabídne, tak je pak dost ošklivé, vzít to zpátky jen proto, že si tím najednou není jistý."
"Ale zase cpát ho do něčeho…"
"Ale prosím tě, on si je jistý. Jen si není jistý tím, že si tím je jistý. Gábinka je prostě…" povzdechl si. "Začínám moc filosofovat. Prostě, jak už to jednou bude veřejné, a já se postarám, že bude, tak to Gabču donutí nad tím uvažovat. A stejně si myslím, že ti dva k sobě prostě patří."
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Voldy Voldy | 6. ledna 2015 v 15:44 | Reagovat

Gratuluji k úspěšnému vstupu do Nového roku, Pretynko. :) Jsem moc ráda, že jsi zase tady.

Z první kapitoly se nikdy nedá nic odvodit, což znamená, že si počkám trpělivě na další díl a nebudu žebrat. I když... MUHEHEHE!

2 Pavla Pavla | 6. ledna 2015 v 17:36 | Reagovat

Děkuji za to,že jsi začla psát o Motýlkovi,doufám,že ti předsevzetí alespoň trochu vyjdou,hlavně to psaní :-)

3 Natali Natali | 8. ledna 2015 v 14:30 | Reagovat

Dúfam, že Ti o písanie vydrží (ja cez skúškové zas čítam... ehm, nepovinnu literaturu :-D ). Matěj, TEN Matěj? :-?  :-)

4 Caeleste Caeleste | 9. ledna 2015 v 13:47 | Reagovat

Tak moje pocity jsou dost protichudne, radost, ze zase pridavas, zklamani, ze to zase bude o tech stejnych lidech, zvedavost jestli Matej, bude Matej z Carodeje a hruza ze ho budes chtit  dat dohromady s Michaelem prip. nekym jinym nez Stepanem, no a zaver? Pockam si, jak se to vyvine, treba ani jedna moje myslenka nebude spravna...jsem rada, ze jsi zpet:)

5 Sarelle Sarelle | 11. ledna 2015 v 12:35 | Reagovat

Jsem strašně ráda, že jsi se opět pustila do psaní. A nejen proto, že začínám mít pocit, jako bych The Webs znala už pomalu nazpaměť, jak často ho čtu. :-D

6 Illidrien Illidrien | E-mail | 17. ledna 2015 v 13:26 | Reagovat

Tak teď nevím, jestli se mi Vánoce zpozdily (to ty loňské) nebo předběhly (to ty letošní). :-D
Přiznám se, že protichůdné pocity nemám, já srším nadšením, jsem ráda, že píšeš o těch samých lidech, páč jsem si je zamilovala a jsem strašně nadšená, že se dozvím, co s nimi bude dál.
The Webs jsou moje srdcovka. Udělala jsi mi radost. Velkou.

7 Katja Katja | 21. ledna 2015 v 9:56 | Reagovat

Úžasný! 8-) Jen tak náááhodou jsem se sem podívala, a co to nevidím??? :-P The Webs jsou i moje srdcovka, takže ti strašně moc děkuju, že ses do toho zase pustila. :-) To bude dnes krásný den, díky! :-D
A chci se omluvit, protože i když povídky hltám, málokdy se obtěžuju zanechat alespoň malé slůvko díky. :-!

8 Karin Karin | 2. února 2015 v 20:15 | Reagovat

Jsem ráda že si se vrátila a ta povídka vypadá moc dobře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama