Třetí část

5. března 2015 v 21:02 | Pret |  Vinen, slavný soude!
Přiznám se, jsem chodící skleróza. Co si nenapíšu, nenamaluju a případně neřeknu aspoň dvěma lidem, aby mi připomněli, tak nevím. Ani mi nepřišlo, že už by to byl měsíc od poslední části. Ale je. A já jsem doopravdy roztěkaná. Těžko říct, co za to může. Každopádně, jsem z téhle povídky taková nějaká rozladěná. Začínám se bát, aby nesklouzla do rubriky rozepsané. No, uvidíme... třeba se tak nestane.




Roman, který německy rozuměl, se tvářil šokovaně a Kuba s Martinem a Motýlek na něj dotírali a snažili se zjistit, co přesně za slova si Gabriel a Lexův otec vyměňují. Lexův otec byl rozhodně statný a přísný muž. To na něm bylo vidět už na první pohled. A jak se ukázalo, tak také poměrně nemilosrdný. On a Gabriel stáli vprostřed chodby, která vedla k pokoji, kde byl umístěný Lex, a štěkali po sobě takovým způsobem, že se sbíhal jak personál, tak i pacienti a jejich návštěvy. Kdyby na ně nenaběhl sám primář a ředitel nemocnice v jednom, nejspíš by se tam štěkali ještě teď.
Gabriel i pan Weber zmizeli v pracovně ředitele a kluci se za nimi užasle dívali. "Co si to proboha říkali?" zadíval se na Romana Kuba.
"To radši ani nechtěj vědět," zavrtěl Roman hlavou. Ještě byl dost otřesený z toho, co slyšel.
"No, já znám v němčině jen pár nadávek a všechny jsem je slyšel teď," ozval se Martin. "To bylo hodně drsný. Už jen to, jak na sebe celou tu dobu řvali."
Motýlek se zamračil. "Jo, to bylo hodně drsný. A co teď?" upřel pohled na kluky, a pak na dveře, které hlídali dva muži.
"Počkáme," řekl Roman prostě. "Stejně toho moc nenaděláme. Jen doufám, že to Gabriel neposral nám všem…"

Nebyl to příjemný pohled a už vůbec z toho neměl dobrý pocit. Kuba rychle hmátl po Martinově paži, aby se ho zachytil. Udělalo se mu z toho všeho prostě blbě. Martin sklonil pohled ke svému příteli, ale nějak se nedokázal usmát. Stál tam stejně zařezaný jako Roman s Motýlkem.
Ani jeden si nedokázal představit, co by se dělo, kdyby Gabriel projevil zájem o to, připojit se k nim. Kdyby se pokusil zase o nějakou kousavou poznámku na Lexe. Motýlek si byl stoprocentně jistý, že by se pokusil. Pro tyhle věci neměl cit. Zas by prohlásil něco tvrdého a krutého. Dalo se to tolerovat, dokud neměli výhled na Lexe připojeného k různým hadičkám a přístrojům. Nepustili je přímo k němu. Na to nárok neměli. Aspoň do doby, než se Lex probere.
Stáli za sklem dělícím je od pokoje, kde na posteli ležel Lex. Stáli v uctivé vzdálenosti od skla a skoro se báli dýchat. Bylo to tak strašně… depresivní. Kuba si připadal jako v hodně blbým snu. Vždyť Lex byl přece… jako… jako komixový hrdina. Přišel, když byl potřeba, zachránil a nic se mu nestalo. Lexovi se přece nikdy nic nestalo.
Kuba nabral do plic vzduch. Chtěl promluvit, ale nakonec si to rozmyslel. Nikdo z nich se nevzmohl na slovo, dokud byli uvnitř.

"Do prdele," promluvil jako první Roman, když se ocitli na chodbě. "Nutně potřebuju panáka. My všichni. Někdo proti?"
Kluci jen němě přikývli. Cítili se jako zpráskaní psi. Kuba se téměř okamžitě vmáčkl do Martinovy náruče.
Martin si s tichým povzdechem přitáhl svého přítele těsněji k sobě. "Myslím, že jeden je málo. Tady stejně nejsme nic platní. Aspoň dokud se Lex neprobere."
"Souhlas, pojďme se tak trochu ožrat," přikývl Motýlek.

Gabriela Motýlek zaříznul hned, jak otevřel pusu. Prakticky okamžitě ho varoval, co mu udělají, jestli řekne nějakou poznámku na Lexe nebo jeho stav. Vzali ho s sebou jen proto, aby je měl kdo odvést.
"Jediné slovo a přísahám, že se budeš nadále stravovat jen brčkem," zasyčel Motýlek hned, jak se k nim Gabriel přiblížil na doslech. Dotyčný jen pokrčil rameny. Prakticky si jich ani nevšímal. Kluci na něj stejně neměli náladu. Sice mu vděčili za to, že jim vyhádal na Lexově otci návštěvu Lexe, ale na druhou stranu… ty ironické poznámky byly fakt dost kruté.

Ani nevěděl, jak se mu podařilo vykouzlit úsměv. Přestože byl velmi rozpačitý, Lex si toho zřejmě vůbec nevšimnul. Zdálo se, že má problémy udržet se při vědomí. Roman se pomalu a velice opatrně usadil na kraji postele a nespouštěl oči z Lexovy bledé tváře.
"Tak co? Jak ti je, brácho?" zeptal se, přestože mu odpověď byla jasná.
"Bylo i líp." Lexův hlas byl lehce nakřáplý a zněl neuvěřitelně unaveně.
"Hlavně, že se z toho brzo vyhrabeš a ten zmetek skejsne za mřížema až zčerná. Měl jsi kliku…" Zamračí se. "Ale teď už se vrátíš zpátky k nám, že jo?" ujišťoval se rychle. Nahlas by to nepřiznal, ale už si v Lexově bytě nějakou dobu připadal jak trosečník na pustém ostrově. Zdržoval se tam jen velmi zřídka, protože ho dost zaměstnávala škola a starosti o bar, který mu Lex tak krásně hodil na krk. A i když kluci pomáhali všude, kde mohli… nebylo to ono, když se vrátil do bytu, který byl tichý a prázdný. Docela začínal chápat Lexovy pohnutky, které ho tehdy vedly k tomu, aby si ho nastěhoval k sobě. Samota člověku dokáže lézt parádně na nervy.
S lehkými obtížemi zavrtěl hlavou. "Vrátím. Tady už na mě nic nečeká. Všechno, co jsem potřeboval vyřídit, už je za mnou. Stýskalo se ti?" Nemohl si to odpustit. Roman se tvářil tak rozpačitě, že ho musel trošku pošťouchnout.
Ošil se. "Mně? Néé. Ale kluci pořád kňourali, jak se jim stýská, a že jim tam příšerně chybíš… já to zvládal všechno v pohodě." Když uviděl Lexův úsměv, musel se usmát taky.
"Chápu," usmál se Lex. Znal Romana dost dlouho na to, aby to prokoukl. "Mně jsi tu chyběl moc." Sám neměl problém přiznat, že mu jeden z nejlepších přátel doopravdy scházel.
"Vždyť víš, že kecám," ušklíbl se Roman přistiženě. "Ale jestli to řekneš klukům…"
Lex jen přivřel oči a zavrtěl hlavou. Kluci už u něj byli, ale s Romanem chtěl mluvit sám. Kuba s Míšou ho neuvěřitelně vysílili tím svým nadšeným cvrlikáním. Roman byl jiný případ. "Omlouvám se, Romi."
Nedokázal se ovládnout a vykulil na Lexe oči. "Za co, proboha?"
Vydechl a zavřel oči úplně. "Hodil jsem na tebe svoje vlastní starosti… o bar, o byt… o…"
Roman si odfrkl. "Na to se vyser. Nemyslím, že by mi uškodilo nasbírat nějaký zkušenosti jako provozní gay baru. V životopise teda asi budu muset zamlčet, o jaký bar šlo, ale náhodou to v sívíčku vypadá hodně dobře. Jsem velkej king, zvládl jsem celý podnik prakticky sám. Neříkám, že to bylo snadný, nebo že jsem to všechno zmákl sám, ale zkušenost to byla. A to, že první, co řešíš je tohle… sakra, střelili tě, ne? Nepraštili do hlavy…"
Lex se uchechtnul. Věděl, že svěřil podnik tomu pravému. "Já vím, ale i tak to nebylo fér…"
"A že zrovna k tobě bylo všechno férový, že jo?" Roman si nemohl pomoct. Nedokázal pochopit, že spolu řeší zrovna tohle. Lexe málem zastřelili a on řeší tohle! "Prostě se to tak nějak vyvrbilo. A nechtěj mi tvrdit, že by to někdo jiný zvládnul líp. Jsem zatraceně dobrej, a tys neměl lepší volbu. A ještě slovo a jak jsi pacoš, tak tě něčím přetáhnu. Málem jsme umřeli strachem a ty tu řešíš takový kraviny. Do prdele, Lexi!"
Lex upřel na Romana pohled a chvíli si ho mlčky prohlížel.
"Co je?" obořil se na něj lehce nerudně. "Víš, že mám pravdu. Chyběl jsi mi v Praze. Vytáhnout ty dva lenochody do posilky, to je prakticky nemožný. A fakt nechci mluvit o tom tvým zdrhnutí."
"Já vím. Někdy fakt lituju, že nejsi na chlapy."
Roman se ušklíbnul. "Já ne. Jste všichni hrozný baby. Zůstaneme radši jen u platonického vztahu."
Přikývl. "Mně to naprosto vyhovuje. Někoho jsem tu poznal…"
"Zas další ovečka na záchranu? Lexi, fakt už si dej pokoj. Měl bys začít taky do prdele žít."
Lex se nadechl a zabořil pohled do bílého povlečení. "Tohle je jiný, Romane."
Povzdechl si: "Fakt? Takže tu zůstáváš?"
"Ne, vracím se hned, jak mě pustí z téhle proklaté nemocnice."
"Nechápu, to jako… někoho jsi tu poznal, ale vracíš se do Prahy?"
Lex se usmál, jak si vzpomněl na slib, který si dali. "Vracím se do Prahy taky kvůli němu."
"A já jsem anglická královna," ušklíbl se Roman. "Fakt nechápu, když…"
"On je z Prahy," osvětlil nakonec.
"Aha. Tak to asi královna nebudu. Takže se vracíš zpátky kvůli němu jo?"
Lex se musel pousmát, když uslyšel ten tón. "Nejen kvůli němu. Taky kvůli sobě, klukům a…" Natáhl ruku, aby poplácat Romana po hřbetu dlaně, o kterou se opíral kousek od něj. "A taky kvůli tobě. Lepšího parťáka jsem nikdy neměl. Jen doufám… chci se zase začít věnovat tomu, co jsem vystudoval a… vím, že když povedeš bar se mnou, tak to bude všechno v pohodě."
"Počkej, počkej. Trochu moc informací naráz. Tím chceš jako naznačit, že budeme parťáci, jo? Ale ne že to dopadne tak, že mě vykopneš z bytu kvůli tomu svýmu novýmu kolouškovi."
"Slibuju, že nevykopnu," usmál se Lex. "Kdoví, jestli vůbec budeme spolu."
"Bože, Lexi… je zadanej, hetero nebo co?"
"Je úžasnej…" vysvětlil Lex trošku mimo, jak se na chvíli zabral do vzpomínek.
Roman se ušklíbnul. "No tak tuhle vlastnost bych u něj fakt nečekal…. a je vymyšlenej, ne?"
Lex se usmál a zavrtěl hlavou. "Já na imaginární přítele nikdy moc nebyl."
"Já znám ty typy, na které ty jsi," ušklíbl se Roman. "Ale teď vážně… co je s tímhle za problém?"
"Víš, že zamilovaní dělají pitomosti…"
"Ano, to bych věděl…"
"Nevyměnili jsme si ani telefonní číslo."
Roman se ušklíbl. "Pořád si myslím, že jsi spíš dostal do hlavy…"
"Občas mám pocit, že jsem si ho jen vymyslel… že přece nemůže být skutečný."
Roman pokrčil rameny. "No a co… Ty se prvně potřebuješ vzpamatovat. Vrátit se hezky domů, k nám. A pak se uvidí."

Lex byl po návštěvě kluků unavený jako malé kotě. S povděkem přivítal najednou tak prázdný nemocniční pokoj a zavřel oči, aby si konečně trošku odpočinul. Jeho stav se pomalu a jistě zlepšoval. Cítil se čím dál lépe, přesto na něj padala taková únava, jakou ještě nikdy nezažil. Upadl do polospánku, takže neměl šanci zaznamenat otevření dveří a ani tiché kroky tlumené nemocniční podlahou. Směřovaly přímo k jeho posteli. Ani na chvilku nezaváhaly. Tiché a sebejisté.
Jen na hranici vnímání zaznamenal zašustění látky a teplý dech na svém obličeji. Měkký dotek rtů na rtech. Přinutil se rozlepit víčka, aby nad sebou spatřil sklánějícího se Gabriela. Několikrát zamrkal, aby si byl jistý, že se nespletl.
"Co… co tu-" zachraptěl zmateně a totálně vyvedený z míry.
Rozhodně víc než muž, který stál nad ním. "Sklapni, Webere," přerušil ho Gabriel chladně, bez nejmenší stopy emocí, takže Lex na chvíli zaváhal, jestli se mu to přece jen nezdálo. Gabriel by ho přece nikdy dobrovolně nepolíbil. Nebo jo?
Měl chuť se zvednout, čapnout Gabriela za prdel, ne doslova, a vyrazit s ním dveře. Takhle se mohl jen nepohodlně zavrtět a spolknout bolestné zasténaní. To jak si ho Gabriel měřil, ho nedopalovalo ani zčásti tak jako to, co se právě stalo. Jako to, co si myslel, že se stalo.
Zcela automaticky mu vyletěla ruka ke rtům. Zcela jistě ho tam ještě pálil polibek od Gabriela. Vůbec nechápal, proč by ale něco takového dělal. Úšklebek na tváři muže stojícího před ním byl víc než výmluvný.
"Zas takovou radost z tvojí smrti bych neměl," odpověděl a otočil se ke dveřím. Lex neviděl nic jiného než Gabrielova široká záda. "Lepšího nepřítele bych našel dost těžko…"

Lex se zmateně díval na dveře, které za sebou Gabriel zavřel stejně tiše jako předtím.
 

31 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Voldy Voldy | 6. března 2015 v 6:03 | Reagovat

Tak já nevím... Asi by mi měli zakázat číst v autobuse. Culím se tu u toho jako pitomec a vážně... Vážně mě to rozněžnilo. :-D tak doufej, že to do odpoledne přejde, jinak se neznám. :-D <3

Skvělý díl, Pretynko, tedaaaa... Až na ten konec, že jo. Zase konec. Konce by měli prostě zakázat.

2 Pavla Pavla | 6. března 2015 v 10:21 | Reagovat

to bylo dojemný,krásně dojemný,prosím,pokračuj

3 Katja Katja | 6. března 2015 v 10:46 | Reagovat

Jůůů, díky moc za kapitolku, miluju tvoje postavy a jejich příběhy. :-P

4 KATKA KATKA | 6. března 2015 v 14:54 | Reagovat

žádný nedopsaný co ti chudáci kluci co čekají na lásku :-D

5 Karin Karin | 11. března 2015 v 21:36 | Reagovat

Krásna kapitolka a Gabriel mě překvapil. :-)

6 Natali Natali | 1. dubna 2015 v 21:58 | Reagovat

samé prekvapenia tuto :-D  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama